Soud

Soud

Stála jsem s mojí máti před branami soudu, srdce mi bušilo jako tehdy, když jsem byla nervózní před startem. Na dráze a běhávala za školu. Přesně tak jsem se cítila. Před krátkou, ale za to rychlou dráhou. Chtěla jsem ji zdolat za krátký čas, ale dát do ní všechny síly a hlavně všechnu pravdu, sebevědomí, přesvědčení. Vše co jsem za ten můj zatím krátký dvacetiletý běh posbírala.
Dveře se náhle otevřely a v nich stála postava, která nevypadala jako kurátor ani jako soudce, ale spíše nějaká níže položená osoba. Byla to zapisovatelka. To mi sdělila mamka, když jí tam šla dát občanku. Podívala jsem se na máti a otočila se na podpatku nervozitou, abych opět přešla z jedné chodby na druhou. Pak jsem si konečně sedla, když předvolali máti do síně. Ještě půl hodiny jsem čekala, než půjdu na řadu.
V hlavě se mi zmítal celý ten kritický den, který budu muset ve zkratce popsat s klidnou hlavou a s přesvědčením. Tato věta v mé hlavě, která se mi vrývala čím dál víc, mě trochu znepokojovala. Koncentrace v danou chvíli mi připadala čím dál těžší. Všechno se mi míchalo a slívalo v jednu jedinou větu - “Připadám si jak u maturity.“ Také musíte přesvědčit učitele o své znalosti (Tj. o pravdě). A zde před soudní tabulí budu muset přesvědčit soudce vlastně také o pravdě, ale za poduškou vzpomínek, které znám. Jen si musím vše utřídit v hlavě. Stejně tak, jak maturitní otázky. On se na ně bude ptát a já mu musím odpovědět – stručně a jasně. Jenže u maturity zas takovou velkou roli pravda nehraje. Můžete použít okecávací techniku, která vždy zaboduje, když máte dobrou slovní zásobu. Můžete použít okliky, ale zde ne. Zde musíte zodpovědět přesně to, na co se Vás zeptá. Jinak Vaše výpověď nepůsobí věrohodně.
Neustále jsem se dívala na dveře s číslem 307 a zdolávala své emoce. Kvílely do všech koutů chodby. Snad chtěly ven, nebo potřebovaly utlumit. Hned ale, jak jsem vešla do soudní sině, náhle ztichly, jako když prstem zakryjete strunu….(pokračování příště)