Ivánek

Chodili jsme spolu na základku. Malej bloňdatej kluk s pihatym nosem. Moc věcí z mýho dětství si nedokážu vybavit, ale doteď, když zavřu oči, si můžu představit ty živý oči a skotačivý plamínky v nich.

Myslím, že jsme se tenkrát spolu moc nebavili. Ostatně ve druhý třídě bývá opačný pohlaví úhlavním nepřítelem. Mě zajímaly panenky, jeho auta. Já s holkama skákala gumu, on strkal učitelce špendlíky na židli. Byl tak trochu stydlín a tichošlápek.

Potom chvílemi přestal chodit do školy, měl často chřipky, angíny. Vždycky, když se vrátil, bylo to jen na pár dní. Umlklejší a bledší než normálně, s posmutnělým výrazem. Později jsme se dozvěděli, že má leukémii. Jako sedmiletý dítě jsem si dost dobře nedokázala představit, co ta leukémie vlastně je a paní učitelky nebo máma vám těžko řeknou, že to je ta nemoc, na kterou spousta lidí umírá.
„Ivánek je nemocný a musí ležet v postýlce, aby vypotil všechny bacily, takže už s vámi nebude chodit do školy.“ Řekla nám jednoho jarního dne paní učitelka. Pamatuji si, že jsem koukala z okna na rozkvetlou zahradu a bylo mi líto, že si teď s náma asi nebude moct hrát.
Tak Ivánek nechodil do školy měsíc, dva, půl roku. A my pomalu zapomínali.

Pak jednou, byla zima, ve škole nešlo topení a všichni jsme na sobě měli ve třídě šály a čepice. Přišlo nám to strašně vtipný a byli jsme rozvernější než obvykle. Naší radost a chuť blbnout posílila i učitelka, která si po druhé hodině kamsi odběhla a dlouho se nevracela. Házeli jsme křídama a mokrou houbu. Zrovna jsem chytla špalkem křídy do oka, když učitelka vešla zpátky do třídy. Ve tváři kamennej výraz a červenej nos od zimy. Okamžitě jsme zmlkli a posedali do lavic, ustrašení, že na nás začne křičet a rozdávat poznámky.

Pomalu přešla po místnosti, sedla si za katedru a mlčela. Dlouho. Všichni jsme ji pozorovali a já si všimla, že kromě nosu má i červený oči. Že pláče.
„Víte děti, Ivánek už nepříde, umřel...“ řekla po nekonečným mlčení a pokračovala ještě dál několik minut. Jen mluvila a mluvila, zajíkala se, uplakávala... už nevím, co říkala, nevnímala jsem.

Byla jsem z toho dlouhou dobu smutná, děti jsou na tyhle věci citlivé. Jednou jsem si s ním začala v duchu povídat a představovala jsem si, co by mi asi odpovídal. Měla jsem a mám dost velkou fantazii, tudíž to pro mě nebyl velký problém a po čase jsme si s Ivánkem „povídali“ skoro pořád, někdy i nahlas, což docela děsilo mé rodiče. Dalo by se říct, že to byl takový můj imaginární-neimaginární přítel. Je to paradoxní, smutný a asi i špatný, že jsem ho začala vnímat v podstatě, až když tu nebyl.

Je to už víc než deset let. S panenkama už si nehraju a gumu taky neskáču. Ta uplakaná učitelka je v důchodu a já už vím, co je leukémie. Občas bejvám smutná, ale ne moc. A někdy ještě hodim křídou a neboj, na oči si dávám pozor. Ale co ti mám povídat, ty to odtamtud všecko vidíš.