Rozbíjení stereotypu

Mlčel. Stál a zarytě pozoroval stromy, které mu měly krátit tu nudnou, dlouhou cestu do práce. Tak jako každý den, i tenhle byl ve znamení smrdutých propocených triček jeho spolucestujících. Nenáviděl je, nenáviděl jejich pohledy, vzhled ani způsob života, jaký vedou. V jeho očích byli navždy burany. Čert vem tenhle kraj, pomyslel si a odplivl, když autobus konečně dorazil na cílovou zastávku. Ve firmě pracoval už nějaký pátek, ale teprve teď si začal uvědomovat, jak moc ho ta práce nudí. Chtělo to něco nového, nějaký impuls, který by ho nabil energií. Cítil, jak ho svírá prázdnota všech těch stejných dní. Pomalu ho zabíjely. Ale on to tak nenechá. Je přece svému životu pán, na něm stojí jeho osud. Při té myšlence se potichu zasmál. V kanceláři si sundal sako a přemýšlel, jak by se dal okořenit průměrný život průměrně inteligentního člověka s titulem inženýra. Pak ho to napadlo. Chce to nějaký a-d-r-e-n-a-l-i-n. Po práci okamžitě vyrazil do obchodu a zakoupil to, co mělo potlačit prázdnotu všech dní jednou provždy. Další den se už od rána smál, přímo vysmíval všem kolemjdoucím, které potkával cestou na zastávku autobusu. Počkal si schválně na pozdější linku, aby natrefil na co nejvíc lidí. Chtěl se vysmát všem těm buranům, kteří mu až do teď křížili jeho cestu. Nastoupil a začal se na ostatní v autobuse široce usmívat. Nikdo mu ale úsměv neopětoval. „Co tak blbě čumíš?“ bylo mu po chvilce jedinou odpovědí od vysokého, tlustého, umaštěného chlápka. To byla chvíle, na kterou čekal. Neváhal, vytáhnul od pasu revolver ráže 38 a prohnal chlápkovi kulku hlavou. V autobuse propukla pravá panika, jak se chlápek se zkrvavenou hlavou kácel k zemi. Zmatený řidič šlápl ještě víc na plyn, snad aby ujel neštěstí a lidi, jeden po druhém, se začali sápat po tom šílenci s puškou v ruce. Dva, tři, čtyři, pět křičel a zalykal se smíchem, když kolem něj padali další a další mrtví. Bláznivě a zuřivě se smál, když utíkal do práce. „Doneste mi kafe,“ pozdravil ve dveřích nic netušící sekretářku. Čekala ho schůze podnikové rady, už se nemohl dočkat. Přišel tam s drobným zpožděním, ale přece. Sednul si na své místo a rozepnul si sako. „Panebože,“ zařval jeden z členů rady, když na těle svého spolusedícího spatřil snad 2 kila trhaviny přilepené na prsou. Musel se zase začít smát. „Tak zase příště,“ řekl a stiskl spínač. Tomu se dá říkat rozbíjení stereotypu života.