Dědova Zahrada

Míst, kam se ráda vracím, je spousty a jedno z nich je dědova zahrada, která je nad vesnicí Jílové. Není nějak extra romantická ani obrostlá vínem, ale vždy, když tam přijdu, mám radost.
Cesta vede kolem vesnických domků, a i když nerada chodím kamkoli sama, tahle cesta mi nevadí. Je plná vzpomínek. Dále směřuje cesta do lesa plného ostružin, ve kterém teče malinkatý potůček do dávno vyschlého jezírka s odříznutým kmenem stromu. Pamatuji si přesně, když jsem byla ještě malá, hodněkrát jsem do toho blátivého jezírka také spadla a pak jsem strávila zbytek dne zabalená do dědovy kostkované deky, na které se teď opaluji. Ale já v něm i dnes vidím krásný stříbrný potůček se stejně krásně stříbrným jezírkem a nádhernou starou vrbou stejně jako v pohádkách.
Už dávno nechodím na dědovu zahradu tak často jako dřív, ale přesto se těším pokaždé, když se rozhodnu tam vyrazit. Zahrada není velká. Je tam malá dvoupatrová bouda, jedna kadibudka, která i přes mé žádosti nemá na dveřích vyříznuté srdíčko. Dále tam jsou keře s rybízem, jablůňka, která urodí maximálně jedno jablíčko za rok, statná švestka, skleník a malé políčko s jahodami, lusky, bramborami a cibulí.
Když jsem dorazila na zahrádku jako malá holka, hned jsem donutila mamku, aby mi vyndala kraťasy a triko, které se podle jejího názoru nedají už více zničit. Přivítala jsem dědu a přiměla jsem ho rozdělat oheň, i když bylo třicet stupňů a tři hodiny odpoledne. Potom jsem se šla podívat, jestli jsou všechny mé hračky na svém místě, zamazala jsem se rybízem a jahodami, prodrala jsem se lesem s jednou muchomůrkou, kterou jsem s hrdostí předala dědovi, a už byl čas jít domů.
Teď, když na zahradu přicházím jako ´puberťačka´, přivítám dědu a dělám, že mě nezajímá, že dědův soused přidělal na strom novou houpačku a překonávám sama sebe, abych se nechovala jako malá holka a nehrála si s bratránkem na babu a neplácala mu bábovičky. jenom si lehnu na tu kostkovanou deku, dělám, že se opaluji, a přitom se opíjím krásou dědovy zahrady a lesů kolem ní.