Buď mým kaštánkem

Kdysi dávno existovalo místo, kam nikdy nevkročila lidská noha. Bylo to místo zcela nedotčené a úchvatné. Ptáci tam zpívali líbezné písně, koruny stromů šuměly ve větru a stříbřitá řeka poklidně plynula svým korytem. Jakýmsi pomyslným středem byl rozložitý Kaštan uprostřed palouku. Mohlo mu být přes pět set let, ale svou krásu a hrdost neztratil. Rok co rok plodil silné malé Kaštánky a jinak tomu nebylo ani tehdy, kdy započal tento příběh.
„Ach, to je nádhera, ten svět je ale krásný,“ zamžikal oříškovýma očima Malý Kaštánek, který se právě probudil. „Ahoj kamaráde,“ pozdravil Malého Kaštánka jiný Kaštánek, visící o kus dál ve větvoví. Malý Kaštánek se udiveně rozhlédl za hlasem a když uviděl jeho původce, roztáhly se jeho malá ústa v obrovský úsměv. „Ahoj příteli,“ oplatil mu pozdrav a zasněně se zeptal : „Pověz mi, jaký je tento svět?“ Druhý Kaštánek se podivil otázce, ale přesto začal povídat. Malý Kaštánek ho často přerušoval svými zvídavými otázkami a Druhý Kaštánek mu pobaveně odpovídal. „…ano příteli, svět je opravdu krásný, ale s přáteli je ještě krásnější.“ Zasteskl si Druhý Kaštánek a po čokoládových tvářích mu stekla slza. Malý Kaštánek si všiml smutku v Kaštánkových očích a tak se odhodlal k velkému činu. Nadechl se a pravil : „Poslouchej Kaštánku,…..nechtěl bys být mým přítelem?“ V očích Druhého Kaštánka se objevilo vzrušení a naděje. „Ty bys chtěl být mým přítelem?“ zeptal se pln očekávání. Malý Kaštánek se pousmál a kývnul hlavou na souhlas : „Ano, ty bych chtěl. Prosím, buďme přáteli.“ A tak se z Kaštánků stali nerozluční přátele. Jejich přátelství den ode dne sílilo a Kaštánci byli spoutáni poutem sounáležitosti.
Avšak jednoho dne se stalo něco neočekávaného. Na mohutném Kaštanu se objevil zvláštní druh. Byla to Kaštánka. Malý Kaštánek z ní nemohl spustit oči a nemyslel na nic jiného než na ni. Jakmile se dal s Kaštánkou do řeči, okolní svět pro něj přestal existovat. Všechny své dny strávil s Kaštánkou a na svého přítele úplně zapomněl. Ovládla ho slepá láska ke Kaštánce. Stalo se ale něco, co Malý Kaštánek neočekával. Kaštánka byla přelétavá a zanedlouho si našla jiného Kaštánka. Malý Kaštánek zůstal sám, až teď si vzpomněl na svého přítele. Ale ten nebyl k nalezení. „Ach, co si sám počnu, já hlupák nešťastný. Zahodit oddané přátelství je jako skoncovat se životem.“ Dlouhé týdny žil Malý Kaštánek sám, všemi opuštěn a pro svůj smutek si ani nevšiml Druhého Kaštánka, který ho už hezkou řádku dní bedlivě pozoroval. Druhý Kaštánek už nemohl dál snášet srdcebol svého přítele, a tak se rozhodl mu odpustit.
Malý Kaštánek byl zase šťasten a ještě veselejší než kdy dřív. Až teď si uvědomil, že opravdové přátelství je pro něj to nejdůležitější a je daleko vzácnější než láska.
A tak si Malý Kaštánek spolu se svým přítelem žije Kaštánčí život na velkém Kaštanu uprostřed blahosklonné, nedotknutelné přírody. Kde ptáci zpívají líbezné písně, koruny stromů šumí ve větru a stříbřitá řeka poklidně plyne svým korytem. Tam, kde nikdy nevkročila lidská noha.