KNIHA

„Danielo!!! Kde je to moje nový úžasný tričko?!“ Ach jo! Bára, moje starší, krásnější, chytřejší (a protivnější) sestřička se chystá s partou kámošů k moři a kdyby ji jediný nejnovější kus oblečení chyběl, asi by vůbec neodjela.
„Který?“ zeptám se naprosto nevinně, ale Barči to tak asi nepřipadalo, zlostně vydupala z pokoje a teď se mi hrabala v kufru.
„Který, no který asi, k moři jsem si koupila jen pět triček a ty se mě ptáš KTERÝ!“ Typická vlastnost mojí sestry byla láska k novému oblečení, starší čtvrt roku už vyřazovala, tedy dala je na donošení mně. To mi vůbec nevadilo, protože kousky jsou to opravdu hezké, ale ty věčné hádky kvůli tomu, jestli jsem ji náhodou nevzala něco nového, mi za to skoro nestojí.
„Tady.“ Ukázala jsem na hromádku prádla vedle postele, kterou mi sem před hodinkou přinesla a ze které vyčuhoval cípek zelené látky se stříbrným potiskem.
Jediné mé štěstí bylo, že se se stvořením jménem Barbora nemusela dělit o pokoj, to by byl brzo můj konec. Vlastně tu bylo ještě štěstí číslo dvě: letos nepojedeme na rodinnou dovolenou, ale máme to zařízené jinak. Bára jede nejdříve s kamarády do Itálie a pak má ještě nějaký program, vše prokládané brigádami, protože kdyby žila jen z kapesného, tak by si rozhodně nemohla dovolit nakupovat tolik jako teď. Mamka s taťkou budou jezdit po památkách a výstavách, to je jejich! No a já pojedu prababičce na „Samotu u lesa“.
Jsem docela zvědavá, nejen kvůli tomu, že jsem tam byla jen párkrát a to ještě k tomu s našima, ale hlavně proto, že prababička je moc zvláštní paní, má přes osmdesát let a připadá mi tak trochu tajemná, někdo by možná řekl „divná“, ale to není pravda, ona je jen taková zvláštní.
Kvůli své drahé sestřičce si musím znovu ukládat kufr, rozházela mi ho teda pořádně. A půjdu si dříve lehnout, protože mi vlak jede zítra už v půl šesté ráno. Snad se tyhle prázdniny vydaří…!

Sedím v autě tety Zdenky, právě jsme se rozkodrcali po lesní cestičce a za chvíli už můžeme spatřit prababiččin dům. Je to malé stavení a stejně jako babička, sedící na lavičce před ním s kočkou na klíně, vypadá tak staře a přitom moc pěkně. Babička mě objala a přitom zašeptala něco jako „Vítej doma.“ Poté mě teta zavedla do malého pokojíku v podkroví, kde momentálně přespává i ona. Převlékla jsem se a sešla do přízemí, na stole ležely tři talíře a na kachlových kamnech voněla bramboračka.
Babička vešla spolu s tetou, která ji podpírala, a sedla si na židli nejblíže ke kamnům, jakmile se teta otočila, aby promíchala polévku, kývla na mě: „Danielko, až bude po obědě, běž ven a sedni si na lavičku. Chci ti něco dát.“ Naznačila mi, abych se posadila. Tak úplně jsem to nechápala, asi mi opravdu chtěla něco dát, ale proč zrovna mně. Každopádně jsem udělala přesně to, co chtěla a po jídle jsem vyšla před dům. Na letním sluníčku bylo příjemně, až na dusno, plánovala jsem si, jak zajdu k rybníku a třeba tam poznám i někoho místního. Vyrušil mě stařenčin hlas. Otočila jsem se, usmívala se a v ruce držela - snad nejstarší knihu, jakou jsem kdy viděla.
„Je tu krásně, viď.“ Přikývla jsem. „Nebude lehké to tu opustit…“
Uj.
„Ty se chceš odstěhovat, babi…?“
„Ne, holčičko, ale nikdo tu není věčně, to ty už přece chápeš … a proto ti tady tohle musím dát,“ podala mi knihu. „Moc jsem přemýšlela a myslím, že ty se o ni postaráš nejlíp.“ Nevěděla jsem, co na to říct, podle toho, jak mluvila a tvářila se, jsem usoudila, že mi předává něco cenného, jen jsem neměla ponětí jak.
Odpoledne jsem se chtěla jít projít, ale asi kolem dvou hodin se přihnala bouřka, a tak jsem si řekla, že to odložím na jindy, vzala jsem si onu starou knížku a lehla si do postele. Sotva jsem však knihu otevřela, zdola se ozval hlas. Babička. Šla jsem za ní, vyšla jsem dozadu na dvůr, okamžitě přivítal pes Reček. Babička sypala slepicím, šla jsem tedy k ní.
„Chtěla jsi něco, babičko?“
„Ano, vzpomněla jsem si, že jsem ti chtěla říct něco víc o knize, kterou jsem ti dala. Máš alespoň ponětí, co v ní je?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to kniha o životě každého člena naší rodiny a naší rodině patří už přes 250 let. Dovedeš si představit, kolik životů už je tam zapsaných?“
„Noo, asi hodně.“ Co mi to tu babička vykládá? Myslím, že ji nechápu. „A jak se tam to všechno dostane, to si tam každý zapíše, co zažil, nebo to o něm píše někdo jiný?“
Prababička zavrtěla hlavou: „Nene, když člověk umře, samo se to tam zapíše a já si myslím, že tam brzy přibude i moje jméno… Pojď se mnou.“
Seděli jsme v kuchyni, pes nám ležel u nohou a babička mi povídala o rodině, o sobě a o spousta jiných věcech až do tmy. Pak jsem byla najednou strašně unavená, do postele jsem lehla, aniž bych se převlékla, a v mžiku už jsem spala.
* * *
Je to už dva roky, co se tohle stalo. Ráno jsem se probudila a nevěděla jsem, jestli to, co jsem zažila, se doopravdy stalo, nebo to byl jen sen a nevím to dodnes. Babička se tvářila normálně jako vždy, a tak jsem se rozhodla si prázdniny hezky užít. Dva týdny nato, co jsem se vrátila domů, jsme dostali smutné oznámení – prababička umřela. Byl to pro mě trochu šok, starou knihu jsem nikdy neotevřela, v den pohřbu jsem ji chtěla schovat a zdálo se mi, že je trošku těžší, zabalila jsem ji do pěkného balicího papíru, uložila na dno nočního stolku a rozhodla se, že o ni nikomu neřeknu. Někdy možná přijdu na to, k čemu kniha slouží a pochopím, jak to tehdy bylo, ale teď určitě ne, budu se snažit žít svůj život tak, aby měl cenu a třeba se i on zapíše do nějaké knihy…