Nejlepší dárek - kniha

„To nemá cenu,“ vzdychnu nešťastně, když s kamarádkou
prolistujeme očima poslední inzerát na obrovské inzertní tabuli v obchoďáku.
„Prošli jsme už snad všechny antikvariáty v blízkém i širším okolí a nic. To je k vzteku, chtěli jsme udělat strejdovi radost a takhle to bude zas jen bonboniéra, kterou stejně kvůli cukrovky nemůže, a víno.“
„Třeba to ještě někde seženete,“ konejšila mě Gabka. „Vaši se určitě taky ještě zajedou někam podívat.“
Aby bylo jasno, zanedlouho má můj prastrýc osmdesáté narozeniny a my jsme mu tentokrát chtěli koupit něco opravdu originálního, co by ho zároveň i potěšilo, a jelikož jsem si vzpomněla, jak mi jednou ukazoval svou velkou knihovnu plnou starých knih a zastavil se u jedné ze sbírek, kde podotknul: „Ani nevíš, Lucie, jak bych si přál mít ten poslední díl.“ Tip na dárek se vynořil hned, větší problém však byl, kde takový starý výtisk sehnat. No a zatím jsme ho nesehnali.
Sotva jsem za sebou zabouchla domovní dveře, doslova se ke mně přiřítil taťka s Avízem v rukou, za ním zbytek rodiny.
„Luci, koukni se na tohle, co jí říkáš?“ křikl na mě a noviny mi přidržel před očima ukazujíce na malou horskou chaloupku. „Konečně to pravé, už jsem se domluvil s prodejcem a zítra se na ni jedeme s maminkou podívat a nejspíš budeme kupovat!“ To je známá věc - moje maminka a tatínek jsou rození venkované a život v tomto, byť malém městě je nebaví, a proto už dlouho shánějí nějakou chalupu, kam bychom mohli o víkendech jezdit pracovat a odpočívat, jak se zdá, už ji našli. A taky že ano, už ten týden byla chaloupka naše a rodiče se na ni v pátek vydali vyklízet věci po bývalém majiteli, který už zemřel a jeho jediná dcera žije v Americe. V neděli dopoledne dojeli naši s vozíkem a že budeme se sestrou třídit věci na nepotřebné a ty, co se ještě dají použít. Pustili jsme se do toho příští víkend, většina věcí byla na vyhození, ale našlo se i pár dobrých kousků. Vozík už byl téměř prázdný, když mě do očí uhodila kožená, jemnými zlatými písmeny nadepsaná stará kniha s kovanými rohy. To-to je přece navlas stejná kniha, jakou strýc shání! Pelášila jsem k telefonu.
„Ahoj… ahoj teto, tady Lucie. Prosím tě, zeptej se strýce, kolikátý svazek té jeho neúplné sbírky mu schází?“ Ano, správně, byla to přesně ta kniha, kterou jsem sháněla, bylo neskutečné, jaká shoda náhod mi ji přinesla, kdybychom chalupu nekoupili, nemohla bych strejdovi dát takový skvělý dárek.
V sobotu ráno následujícího týdne probíhalo vše ve velkém shonu. Tátu zavolali do práce kvůli něčemu důležitému, a protože máma nemá řidičák, museli jsme se vydat vlakem a, povím vám, jet vlakem s takovou spoustou zavazadel není jen tak.
Cesta byla docela v pohodě, dokonce jsme si i sedli. Vylovila jsem z kabelky dobrou knížku a krásně se začetla. Než jsme měli vystupovat, svěřila jsem svou tašku s dárkem, knížkou a několika osobními věcmi sestře Kristýně, protože sama jsem měla dost práce s dortem a nějakou máminou kabelou.
Byli jsme s ostatními příbuznými v obývacím pokoji a vítali jsme se, když jsem si všimla, že nemám svou kabelku, šla jsem se podívat do síně k ostatním věcem, ale nebyla tam a Krista o ní samozřejmě taky nevěděla. Byla jsem hrozně nešťastná, tak jsem se těšila, jakou bude mít strejda radost. Když jsem mu pověděla, co jsem pro něj v té tašce měla, bylo mu to také líto, jak by ne. Dostal sice spoustu krásných dárků, ale při loučení mi pošeptal, že „obyčejná“ kniha by ho potěšila mnohem víc než hromada dárkových košů. Bohužel…

Připravila jsem si peníze a šla nahlásit do knihovny ztrátu knihy. Byla to klasika, a proto jsem počítala s větší částkou. Paní knihovnice při mém vypravování pokyvovala hlavou, při zmínce o vlaku se mírně pousmála, a když jsem jí řekla název, k mému překvapení se usmívala naplno. Dělá si ze mě srandu?!
„A nemyslíš náhodou tuto knihu?“ ukázala přesně ten svazek, který jsem právě nahlásila. Nevěřícně jsem na ni hleděla. „Tak teď ti popovídám zase jiný příběh. Přišla tady starší paní, že našla někde ve vlaku kabelku, a když chtěla zjistit, čí je, našla jen knihu s razítkem knihovny, která se nachází v místě jejího bydliště, tedy zde. Přinesla ji sem a přiložila svou adresu, kam si máš zajít pro věci. Konec příběhu.“
Adresu jsem si vzala a ještě ten den se tam s mámou vypravila. Paní byla moc milá, a tak jsme se i trochu zdrželi, nakonec nám navázala pěknou kytici, prý pro strýce. Vypravili jsme se za ním hned druhý den, tentokrát i s tátou, předala jsem kytičku i knihu, o které jsem se dozvěděla, že je to už vlastně poslední dochovaný výtisk tohoto dílu, a uvědomila jsem si, že shoda náhod nebyla jen koupě chalupy, bez níž bychom unikátní knížku nejspíš vůbec nikdy nezískali, ale také ochota paní, která se snažila najít majitele ztracené tašky, a napadlo ji, že do knihovny určitě někdo někdy ztrátu nahlásí, štěstí bylo určitě i to, že bydlela vlastně ve stejném městě jako já a místo nálezu bylo tak daleko. Prostě je taková událost hodně zvláštní a stává se málokdy, možná jen jednou za sto let.