Ptáci

Už ani nevím, co se s ní stalo. Jednoho dne prostě přišla a byla úplně jiná. V obličeji byla vyspělejší, vrásky na čele se zvýraznily, oči potemněly, chůze se stala sebevědomější a vše, co řekla, dávalo najednou až moc smysl. Vzpomínám, že když jsem se zeptala, co může za tak velkou změnu, odpověděla prostě a jednoslovně – ptáci. Jen co tohle dořekla, vytratila se a já ji už nikdy neviděla. Byla pro mě jedinou osobou, které jsem se mohla se vším svěřit, která mi vždy pomohla a obětovala mi co nejvíce času. A ona si prostě jen tak zmizela. Bez rozloučení a bez toho, že by řekla třeba to, že se už nikdy nevrátí.
Od doby jejího náhlého útěku uběhlo mnoho let a já na ni stále vzpomínám a přemýšlím, proč to udělala. I já jsem se dost změnila. Můj život je sice přesně takový, jak jsem si ho vysnila, ale pořád mi něco chybí, něco na co nemůžu přijít. Vím, že je to jedno slovo. Slovo, které když zjistím, tak se pro mě určitě vše změní. Proto na něj musím pořád myslet a nedá mi to, dokud na to nepřijdu.
Šla jsem se projít. Mé nohy zabloudily do parku k jedné lavičce. Tady se to stalo. Odtud ke mně přišla, celá šťastná a zcela jiná. Opět mě přepadla tíha času. Je to tak dávno a nikdy jsem na to nepřišla. Nikdy jsem se nedozvěděla pravdu. Pomalu se mé oči přivřely, hlava spadla dozadu a mozek dal svolení průchodu slz. Na nic jsem se už nesnažila myslet, vlastně to spíš nešlo. Ztěžka jsem otevřela oči, směřovaly rovnou k obloze, kde letěli ptáci. Letěli po nebi tak volně a bezstarostně, až mě píchlo u srdce. Letěli svobodně. Ptáci. V tom okamžiku mi vše došlo, to z jakého důvodu se změnila a hlavně proč odešla. Začala jsem se smát. Nahlas.
Lidé chodili kolem mě a divně se dívali na toho blázna. Ale mně to bylo jedno, najednou i mně dávalo všechno smysl. Zvedla jsem se z lavičky a šla přesně opačným směrem od domova a v hlavě mi znělo jen pár slov - svoboda, volnost, ptáci.