Jsi můj andílek

Jako černá noc bez hvězd a bez měsíce. Moje poslední týdny. Tápala jsem v temnotách a hledala den. Bezvýsledně. „Halóóó…“ jako bych se slyšela křičet. Někde v dálce vysvitla hvězda, ale okamžitě zhasla. Někdy se odlepila od černého nebe a letěla ke mně. Byla už tak blízko. Tak blizoučko. Ale v poslední chvíli mě její zář omráčila a já spadla opět do temna. „Proč???“ slyším se křičet do ticha. Odpovídala mi maximálně ozvěna. A tak jsem kráčela krajinou. Zakopávala o nastražené kořeny mohutných stromů. Větve mne šlehaly do obličeje a já nic neviděla. Žila jsem bez fantazie, pila své slzy a jedla svůj žal. Pak jsem náhle spatřila anděla. Anděla, který posel oblohu žhnoucími hvězdami. Anděla, který strčil ruku do temnoty, kterou nikdo nikdy neprobádal, jen já sama. Anděla, který přisunul měsíc k mému životu a já zahlédla svět. Zahlédla jsem kořeny a větve. A dokázala jsem jít bez zakopnutí, bez úrazu. Můj anděl se mi tolik podobal a přesto byl v něčem jiný. A já věděla, že už mi navždy zůstane v srdíčku. Už se dokážu usmát, protože vím, že můžu k nebi poslat svůj úsměv mému andílkovi. Mé kamarádce. Mojí Markétce. Mojí Skippince. Mám Tě ráda, Markétko a věřím, že společnými silami najdeme den, ne „jen“ jasnou noc!