Miluji ho!

Tak jsem to zase nějak nedala. Drazí rodičové zmizeli z dosahu - na Slovensko, takže nebylo moc pravděpodobné, že by se tak rychle vrátili domů. Každopádně víkend patřil jen mně. Chvíle proklepnout si nějakého klučinu. Bohužel jak už to tak bývá, nedokázala jsem to uvést nezávazně, takže to bylo randíčko, ze kterého měl být vztah. Po netu to bylo samé pusinkování a samá pěkná slovíčka. Poslal mi nějaké MMS – svoje fotky, na kterých moc vidět nebylo, ale vyzařovala jeho svalnatá postava.

Nervózně jsem čekala před domem a koukala, jestli nešpehuje sousedka. Sedím hodinu, hodinu a čtvrt, hodinu a půl na příjezdové cestě… Když konečně zazvoní mobil a ten klučina mi říká do telefonu, že už projel několikrát vesnicí, ale náš dům nenašel. Vysvětlil mi, kde se nachází, snažila jsem se mu vysvětlit, kam má jet, ale asi z toho pochopil tolik, jako bych mu hrkala vzorečky z matiky. Takže jsem proseděla pár desítek minut a čekala. Nakonec se vynořila ze zatáčky jeho fabka a mohlo se vyrazit. No, vyrazilo se, ale málem se mi vyrazil i dech. Koukám na něho. Kde je ten svalnatý dívčí idol? Vypadal jako moucha vysátá pavoukem a ke všemu měl takové ty brýlky z roku XXX, které zmenšují oči. Jinak vcelku ušel. „Tohle nějak ustojím,“ říkala jsem si v duchu. Nakonec se den celkem vydařil, i když pršelo. Sedli jsme si do baru a dali si salátek. Jako zpestření se tam náhle zjevila celá skupina Kryštof. Musím uznat, že Krajčo vypadal vážně skvěle, líp než jak je v televizi a ostatní příslušníci „bandu“ byli taky k nakousnutí. Po chvilce koukání po známých ksichtech z telky jsem si uvědomila, proč v tom baru sedím – jsem tam s klukem! A tak jsme si povídali a celý den se nesl v duchu smíchu. Byl to fajn den s fajn klukem, jenže…

…Jenže se mi srdíčko nerozbušilo. Necítila jsem nic. Takže i pusa na rozloučenou byla pro mě jen kamarádská. On ji tak však nebral. Mrzelo mě to, ale musela jsem ho odmítnout. Plést někomu hlavu? To ne! Bylo mi hrozně. Začala jsem to rozebírat s kamarádem, že mě mrzí, že jsem Petrovi tolik ublížila. Čekala jsem pochopení, místo toho jsem dostala pěknou ránu přes hlavu. Osočil se na mě, jak jsem Petrovi mohla tak ublížit. No jo, staří známí, drží při sobě. S pocitem ublížení jsem jako v transu popadla nůžky. Do propocené kůže jsem si dělala rýhy. Pár až do krve… „Copak děláš?“ píše mi z ničeho nic kámoš. „Promiň, já mám depku, z nervů si řežu do kůže a nevím co dělat.“ Odepíšu a čekám nějakou radu. Ale opět se dočkám jen hanění. Vypnula jsem počítač a zavrtala se hluboko do postele. Nechala myšlenky volně plynout, ale akorát mě dostaly až k pláči. Bylo mi smutno u srdíčka. Vím, jsem v pubertě, možná všechno moc prožívám. Ale řekněte mi, jak to zvládnout? Vrtalo mi, co mi psal můj nejlepší kámoš mezi kluky: „Agi, dej si inzerat na chatu, uvidis, ze ti někdo napise.“ Když jsem tu větu viděla, málem jsem si poklepala na čelo. Inzerát? To už jsem na tom tak zoufale? Ale co vlastně můžu ztratit? A tak jsem odkopla deku a znovu zapnula PC. Tak fajn. Jak jen začít? Napadlo mě pár myšlenek a nakonec z toho vznikl docela dobrý slogan na seznámení. Stejně jsem si ale říkala, že mi nikdo nenapíše.

Chtěla jsem spát dlouho, ale mobil mi nedával spát. Stále mi chodily doručenky, že mám nový e-mail. Říkám si, proč mi píše tolik lidí. Bylo jich kolem 10. Po několika marných pokusech znovu usnout jsem to vzdala a přesunula se k internetu. Ve všech mailech stejný předmět: Odpověď na seznámení. A tak začalo probírání nejrůznějšími emaily. Trapas, trapas, ošklivý, trapas, hrůza, rozvedený, moc mladý, moc starý… Odhazovala jsem do „koše“ všechny odpovědi. Na to jsem kámošovi psala, že rada nebyla moc platná, protože akorát otravujou samí úchylové a lidi, co je fakt nikdo nechce. Nějak jsem se na to vykašlala. Celý den jsem nakonec strávila jen probíráním emailů a vyhazováním je do koše. Nikdo mě nezaujal natolik, že bych se s ním chtěla dát do řeči. Tak jsem si zapnula ICQ. Autorizace. John. Hm. Zase někdo dočetl inzerát… Byla už jsem z toho totálně znechucená.

…

Konečně v pohodě. Připadám si, jako bych se znovu narodila. Naplněna tolika dobrými pocity, když večer usínám v postýlce. Po nevydařeném rande, dnes, o týden později, konečně super randíčko. Nejlepší, co jsem kdy měla.

Z Johna se vyklubal docela vtipálek. Svými slovíčky mě okouzlil, přesto jsem pořád měla respekt, že je mu 19 a má na ostrá slovíčka větší nárok než já. Poslal mi fotky z maturitního večírku. Ale jo, vypadá, že by mohl být v pohodě. Našel si mě podle inzerátu, ale cítila jsem od prvního slovíčka zvláštní pocit. Pocit, že konečně by to mohlo vyjít.

Snažila jsem se být v pohodě, ale nervozita mě celkem ovládla. Seděla jsem v parku a nevěděla jsem co s rukama. Měla jsem celou hodinu jen pro sebe, než měl přijet bus a přivézt mi Honzíka. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Strach a špatný pocit, že se mu nebudu líbit. Vzala jsem do ruky mobil a zavolala mojí nejlepší kámošce. Chvilku jsme podrbaly o životě. Pak jsem napsala pár textovek další kámošce, která si po netu psala taky s Honzíkem. Trochu se mi oddechlo a já si užívala uvolnění. Byl čas vyjít vstříc osudu.

Seděla jsem na lavičce u fontánky. Zapálila jsem se do hry na mobilu. Po chvilce nad sebou slyším: „Ahoj!“ Kouknu na hodinky. Jejda, on už dojel autobus. Vzhlédla jsem nad sebe. Postavila jsem se a vlípla pusu Honzovi. Usmál se. Chytla jsem ho za ruku a cítila, jak se klepe. Suverénně jsem to vzala do svých rukou a rozpovídala se. Po chvilce jsem dokázala i z Honzy vytáhnout pár slov. Procházeli jsme se ruku v ruce městem, ukázal mi základku, kam chodil. Prošli jsme se 4 km na Skalky a k Čerťáku – rybník. Byla jsem ráda, že Honzík byl konečně v pohodě. Neklepal se, usmíval se, bavil se a vtípkoval. Hltala jsem jeho pohledy z jeho modrých oček a úsměvy dokonale bílých a rovných zubů. Kam se hrabou princové z pohádek. Jo, jsou naprosto nádherní, ale na Honzu prostě nemají.

Zbývalo deset minut, než měl Honzíkovi přijet autobus. Byl nesmělý, ale pevné obětí se mu líbilo a mně taky. Teplá náruč není nikdy k zahození a k tomu nádherně voněl. Odtrhla jsem se od něho, až když nastoupil poslední človíček do busu. Naposled ke mně poslal svůj milý nevinný pohled a já se otočila a pádila na vlakáč. Nechtěla jsem zbytečné loučení, aby mi nevyhrkly slzy.

Byla jsem jako omámená, ale věděla jsem jistě, že ho miluju. Seděla jsem ve vlaku a celou hodinu myslela jen na něho. Pak mě přepadly černé myšlenky a já se bála, že mi nenapíše, že se něco pokazí, že jsem se mu nelíbila… A tak jsem pelášila deštěm nedeštěm domů a rychle zapínala počítač. Čekala jsem něco typu: Budeme jen kamarádi. Ale omyl, dnešní večer se slůvky miluji tě prostě nešetřilo.

MILUJI HO!!!