Přítel nebo pes?

Byl to už rok, co Lucce zemřel otec a ona se s tím ještě pořádně nevyrovnala. Připomínal se jí každý den. To, co dělal on, teď musela zastat ona s její maminkou Petrou. Možná, že kdyby měla sourozence, snáze by na to ,,zapomněla“, ale byla bohužel sama.
Aspoň měla svého Brixe. Bylo to tří týdenní štěně zlatého retrievera. Měl malou mističku u ní v pokoji a každou noc jí ležel na peřině. Jediný problém viděla ve venčení, protože malý Brix neuměl moc udržet své každodenní ,,potřeby“. Nebyl však problém ho to naučit.
V té době se její maminka seznámila s kolegou z práce. Chodila s ním do kina, divadla, restaurací a podobně. Avšak Lucce se nelíbil. Připadal jí falešný. Maminka bohužel podlehla jeho mužnému kouzlu a rozhodla se s ním žít. Když se přistěhoval, snažila se mu nevěnovat moc pozornosti. Nemohla si na něj zvyknout, byl to pro ni spíš host než ,,spolubydlící“.
Jednoho večera zaslechla z ložnice křik, a tak tam hned běžela, poněvadž si myslela, že se něco stalo. Dveře byly dokořán. Při vstupu se na ni ,,sesypala“ vlna nadávek od Michala (matčina přítele): ,,To si neumíš toho psa ohlídat?“ prstem ukazoval na malou loužičku uprostřed pokoje. ,,On je ještě štěně, musí to teprve nacvičit.“ Obhajovala ho. ,,Je to monstrum a ne pes. Za to může ta tvoje výchova. Jestli to tady ještě jednou udělá, nechám ho to vylízat a teď to utři.“ Rozezlel se Michal. Lucce nezbylo nic jiného, než loužičku vytřít. Začala toho člověka, co se vkradl do přízně její maminky, z hloubi srdce nesnášet. Další den na to však zapomněla.
Brzy ráno šla s Brixem ven. Konečně se jim podařilo venčení. Odvedla ho domů a běžela do školy. Když se vracela, myslela si, že všechno bude v pořádku. Mýlila se: ,,No ahoj mami! Ty máš u sebe Brixe?“ mluvila do telefonu trochu zoufalým hlasem. ,,Ne, vždyť víš, že v práci psa mít nemůžeme. Proč?“ odpovídala maminka starostlivě. ,,No doma není. Hledala jsem ho úplně všude, ale nikde nebyl. A určitě MI neutekl,“ vysvětlovala Lucie. ,,Tak já přijedu. Vezmu si volno a půjdeme ho hledat.“ Rozhodla maminka a s tím zavěsila. Lucka ještě několikrát prohledala každý kout v bytě. Neměla však štěstí. Začala být strašně zoufalá. Představovala si, jak teď někde kňučí sám se smutným výrazem v očích nebo leží pod autem přejetý. Okamžitě tuto myšlenku vypudila. Nesměla na to myslet, protože ještě byla naděje. Asi o čtvrt hodiny později přijela maminka a s ní i Michal. Před maminkou sice úzkostlivě předstíral, že ho to doopravdy mrzí, bylo ale vidět, jak je rád. Volali všem příbuzným, do všech útulků v okolí, všude ho hledali. Nic.
Asi třetí den po oné události zazvonil telefon. Lucka ho šla zvednout, protože si myslela, že se ozval někdo, kdo našel Brixe. Avšak Michal byl rychlejší. Dveře byly přivřené, a tak na ně přitiskla ucho a poslouchala. Když zaslechla, o čem si povídá s neznámým telefonujícím, rychle si skočila do pokoje pro svůj diktafon, který dostala o minulých narozeninách. ,,Já fakt nevim, čím ho máš krmit….. Ne do útulku ho nedávej!..... Já vím, psa si ještě neměl, ale snad to nebude takovej problém, když to zvlád i ten skrček…. No tak se ho nějak zbav. Třeba ho utop a máš po starostech….. Nechci, aby se mi pokazilo to, co jsem si tak dlouho plánoval… No, nejdřív jsem se chtěl zbavit toho psa, pak tý usmrkaný holky. Maj hodně velkej majetek, takže si vezmu Petru a třeba za půl roku bude mít nešťastnou nehodu, ale proč já se ti vlastně svěřuju. Prostě postupuj podle plánu a všechno bude v pohodě….. Ne o tu holku se postarám já. Něco už vymyslím. Čau.“ A zavěsil. Lucka rychle a tiše běžela do pokoje. Maminka přišla ani ne o hodinu později a Lucka jí pustila záznam z diktafonu. Když si to doposlechla, popadla vázu a třískla s ní o zem tak prudce, až se roztříštila. Pak popadla telefon a zavolala policii. Pes se Lucce vrátil a matčin přítel skončil ve vězení.
A nakonec máma slíbila své dceři, že si na příští případné přítele bude dávat větší pozor.