Originální seznámení s rodiči

Brouzdala jsem ulicemi města a vyhýbala se lidem. Bylo jich tu požehnaně. Někteří spěchali do práce, jiní čekali, až se v osm otevřou obchody a oni se vrhnou pro zlevněné výrobky. Tu a tam přes cestu přešla partička lidí. V duchu jsem uvažovala nad tím, co je na mně tak zvláštního, že na mě každý kouká. Byla jsem ospalá a make-up všechny chyby na kráse nezakryje. „Jo, kdybych tak měla na plastiku,“ zamyslela jsem se. Změnila bych na sobě úplně všechno. I když možná že bych nechala moje plné souměrné rty a modré pomněnkové oči… „Ahoj kočičko!“ zakřičel mi někdo do ucha. Nějaký mladík. Pousmála jsem se. Takže plastika počká… Zašla jsem do nejbližšího obchodu a mladík nahodil jen kyselý ksicht, ale zvěčnil si mě na památku do mobilu. Jo, ono stačí, když z šedé smutné myšky se stane veselá myš a hned je středem pozornosti.

…

Měla už jsem prostě krizi. Myšlenky na smrt, myšlenky na sebepoškozování. Hm. Copak někoho zajímají cizí problémy? A pak jsem poznala kluka. Po netu a úplně náhodou. Byl milý. Dali jsme si sraz, sotva jsme se znali 4 dny. Jindy jsem lidi proklepávala nejmíň měsíc, ale nevím, co mě vedlo k tomu, abych poznala jeho. Snad osud…

…

Pobavená klučinou, který se marně zkoušel udělat si pořádný snímek mého ksichtíku, jsem vyrazila na nádraží za svým čeníškem. Vypadal dobře jako vždy a svítily mu jeho modré očka. Dali jsme si pusku a objali se.

…

Vyzula jsem si botky a zvědavě nakukovala do místností. Byla jsem u něho doma. Řekla bych, že je to taková normální rodinka. Šli jsme nahoru do pokojíku a v objetí leželi na posteli a povídali si. Proč jsem ho jen nepotkala dřív? Nemusela jsem mít jizvičky na srdíčku ani na rukou. Miluju ty jeho modré oči, úsměv, slova, polibky, dotyky…

…

„Tak, zaboč doleva a jsi před našim domem.“ Navigovala jsem čumáčka. Zastavil před bránou a sousedce to nedalo a musel jít k oknu. Jen tak náhodou se rozhlédnout „po okolí“. Odtrhla jsem se z objetí. Nechtěla jsem dělat rozruch. Povídali jsme si ještě pár desítek minut, ale když už i pes začal nervózně vrtět ocasem, chtěla jsem se vydat směrem k domovu. Čenich však začal couvat a vjel přímo do kanálu, naštěstí jen zadním kolem. A tak začalo nechtěné seznamování s rodiči. Taťka i mamka přiběhli, aby pomohli s vytahováním auta z příkopu. Naštěstí jsem je přistihla při dobré náladě, takže všechno dobře dopadlo. Dnes budu usínat s myšlenkou hezkých slov od rodičů: „Je to sympatický kluk.“

…

No co, měla jsem sice v plánu ukázat miláčka rodičům až tak po měsíci, ne po týdnu, kdy jsme spolu, ale jedno vím jistě. Na tohle originální seznámení jen tak nezapomenu!