Schody do nebe a výš. Nebo níž?

Poslední dobou se mu nic nedařilo, pořád měl jen samé problémy, každá maličkost ho přiváděla k šílenství. A ty příšerné deprese, ty byly na denním pořádku. Občas sedával na podlaze v koupelně a nehty se zarýval do mýdla, dokud nezbyl jen malý špalíček. Ten si pak strčil do pusy a žvýkal. Slzy mu stékaly přes bradu, po prochladlém nahém těle až na podlahu z kachliček.
Jednou, když zase tak spotřeboval mýdlo a následně se vyzvracel, začal přemýšlet. Mohl by si napustit vanu teplé vody. Jak dlouho už se normálně nevykoupal. Když ještě chodil do práce, většinou si dal jen sprchu a to mu docela stačilo. Asi před třemi měsíci se sice koupal s přítelkyní, ale to pochopitelně vnímal víc jí než vodu, tehdy totiž bylo vše v pořádku. Neuplynulo sice tak moc času, a přesto nyní už není v pořádku absolutně nic.
Ale horká koupel by bodla… Napustil si tedy vanu, usadil se. Usadili se oba, on a Věřin fén. Nechala ho tady, teď se hodí. Svíral ho pevně prsty, připraven jen zmáčknout spínač. Jedna rána a bude po trápení, vždyť je to tak jednoduché…Ale co když ho to jen omráčí, nebo to bude strašně bolet a proud jím bude třást několik minut, než ztratí vědomí. Nevěděl, jestli je to možné, ale měl hrozný strach.
Vyrval fén ze zásuvky a hodil jej vší silou do kouta, až se rozletěl na padesát kousků. A rozbrečel se. Bál se Smrti, a přesto si ji tolik přál. Kdyby přišla sama od sebe, byl by jí vděčný, ale ona ne. Chtěla ho trápit, byl o tom přesvědčený.
Vypustil z vany vodu a lehl si na postel, oči upřené ke stropu. Neusnul, na tom ale už nebylo nic divného. Dnes byl navíc nervózní, zítra má pohovor, ale byl si jistý, že ho nepřijmou.
Vstal v půl sedmé, zalil si kafe a s myšlenkou, že se oholí, přistoupil k zrcadlu.
Vypadám jako zombie, pomyslel si a ušklíbl se. Nanesl na tváře pěnu a sáhl do krabičky pro novou žiletku.
„Au!“ Z palce mu vystříkla krev. Při umývání mu padl zrak na zápěstí, kůže je tam tenká a žíly přímo na ráně… Popadl žiletku, nic nedbal na to, že se znovu pořezal, proč taky, teď už je to jedno. Přiložil ostří k zápěstí a potáhl. Po dlani mu stékal slabý pramínek krve, přitom necítil žádnou bolest. Znovu zajel do ruky, a znovu, začínalo se mu to líbit. Soustředěně pozoroval těch pár ranek, jak plní dlaň životu tolik potřebnou rudou tekutinou.
Zadrnčel zvonek.
Sakra, to se nemělo stát, celým tělem mu opožděně, ale v plné intenzitě projela ostrá bolest. Pustil na těch několik říznutí studenou vodu a ucpal je ručníkem.
Při pohledu z okna se mu rozklepala kolena. Věra.
Má dělat, že není doma, nebo vyhodit ten fén, pro který zajisté přišla, z okna?
Do prdele, vždyť ho včera rozflákal, co teď? Následně bezmyšlenkovitě posbíral těch pár zbylých kousků vysoušeče vlasů a hodil je dolů na chodník. Ještě slyšel, jak jeho milá na něj řve něco ve smyslu „ubožáku“, ale víc neposlouchal. V půl osmé má být na opačném konci města.
Našel lékárničku a ošetřil si zápěstí. Umyl zbytky pěny z obličeje, oholit se už nestihne. Vypil studenou kávu, hodil na sebe nějaké oblečení a utíkal, autobus mu už dávno ujel a vlastní auto nemá, nezbylo než utíkat, možná také prchal trochu před sebou, ale to ani on sám nevěděl, jen s vypětím všech sil běžel ulicemi, v hlavě stále větší zmatek.

Samozřejmě, že ho nevzali. Na koho by udělal dojem uřícený, neoholený mladík, navíc v nevhodném oděvu a s půlhodinovým zpožděním. Prohlíželi si ho s opovržením a téměř ho vykopli ze dveří, sotva vstoupil.
Potácel se k domovu a přemýšlel, které mýdlo si dnes dá, když uslyšel skřípění brzd a pak už nic…

Vzbudil se v nemocničním pokoji s mírným otřesem mozku a dvěma naraženými žebry.
„Máte štěstí,“ dal se slyšet doktor.
„Spíš ne,“ broukl si pro sebe Zbyněk. Lékař to ale slyšel.
„Víte, všiml jsem si, že máte pořezané zápěstí, chtěl jste se zabít?“
Zbyněk zavřel oči, nechtěl se o tom bavit a oni si mysleli, že usnul, tak ho nechali být. Následující dny za ním docházela psycholožka, ale nespolupracoval. Přišlo i těch pár kamarádů, kteří zbyli. Nechtěl nikoho vidět. Když ho lékaři s podivným výrazem propouštěli na domácí léčení, měl jasno: přestěhuje se, daleko, až na severní Moravu do jednoho malého městečka.
V příštích dnech a týdnech zařizoval z domova přes telefon a internet co se dalo. Den před stěhováním odhlásil byt a všechno ostatní. Po únavné cestě přes republiku se ocitl konečně v novém domově. Škoda že tu pobude jen tak krátce, docela se mu tu líbilo…
Již po páru dnech, kdy se procházel po městě, měl vytipováno několik míst a způsobů. Doma si vše zapsal na papír a po několikahodinovém pečlivém zvažování byl pevně rozhodnutý. Ano, tak tam to bude asi nejlepší, ne, tam to bude přímo ideální. Usmál se nad tím, jak si to dobře vymyslel, pořád není tak ztracený případ, za který ho všichni měli. Ale doopravdy byl mnohem ztracenější, než si kdy myslel.
Druhý den ráno napsal dlouhý dopis na rozloučenou a položil ho hned za dveře, aby na něj bylo vidět, sotva se vstoupí do předsíně. Pak si zašel koupit prodlužovačku, ze které ustřihl jen kabel, na jehož konci uvázal pevnou smyčku. Vzal si kraťasy s velkými kapsami, do kterých kabel schoval.
Dveře od bytu svědomitě zamknul a klíč položil pod rohožku, aby byl snadno k najití, a vydal se na cestu. Na pohled vypadal jako spokojený sympatický mladý muž, uvnitř se ale každým krokem umocňovala jeho tíseň. Když vzhlížel na početnou řadu schodů, už si nebyl tak jistý, jestli se rozhodl správně, možná, že ten most by byl rozumnější… Ale ne, přece jak ty schody poprvé uviděl, připadaly mu jak žebřík do nebe a snad ještě výš… Teď však jako by směřovaly do té nejhlubší hlubiny. Pro Zbyňka byla však i pekelná propast vysvobození. Nedalo se couvnout.
Stoupal jen co noha nohu mine a snažil se vychutnával ten život kolem sebe. Každým schodem se mu to krátilo.
Stanul před obrovským kostelem, prohlížel si ho. Kolem pořád někdo chodil, klekl si na klekátko před mříží a začal se modlit. Moc to neuměl, doma ho k tomu nevedli, ale snažil se. Najednou se zdálo, že široko daleko není živá duše. Vykouknul. Opravdu, nikde nikdo.
Rychle tenkými třesoucími se prsty přivázal kabel k mříži, smyčku přehodil přes hlavu a zavřel oči. Hlavou mu vířilo milion myšlenek. Mohl by toho nechat a v klidu odejít…
Ujely mu nohy, chtěl se ještě zvednout, ale pak si uvědomil, že přece o to mu celo dobu šlo, konečně popadl tu nemožnou smrtku za límec a táhl jí k sobě. Víckrát by se k tomu neodhodlal. Povolil odpor a jen tak „seděl“. Už bylo pozdě, dusil se, kabel se nemilosrdně zařezával do krku a zacpával přívod vzduchu.
„Chudák člověk, který mě tu najde, asi nebude mít příjemné pocity… Mami, tati, odpusťte mi… Věro, miluju tě…“

Dovětek: Námětem mi byl muž, který se v jednom severomoravském městě opravdu oběsil na kostelních mřížových vratech. O této události se podle mých „zdrojů“ nezmiňovali v televizi ani v tisku, ale pokud by tuhle povídku četl někdo, kdo o tom něco ví, nebo je dokonce nějak zasvěcen do případu, ráda bych upozornila, že jsem to nepsala s žádným postraním úmyslem, jen jsem se trochu zamyslela nad tím, jak se mohl chlap, v povídce teda Zbyněk, dopracovat až k takovémuto činu.
Kromě faktu, že se nějaký muž oběsil na vratech kostela, není nic dalšího založeno na pravdě. Více informována jsem totiž nebyla. A snad je to tak lepší.