Trojúhelník

Celkem přehlédnutelná obyčejná paní, která povětšinou splývá s davem, je pro mě dnes velmi důležitá. Sedí na protější sedačce, ruce složené v klíně, na sobě hnědou koženkovou bundu a černé kalhoty. Upírá na mě své upřímné oči, ze kterých mohu lehko číst. Snad ani ne myšlenky té dotyčné, jež se zaobírají mou osobou, ba ani její povahové vlastnosti a rysy. V těch očích je lítost a v mých zas slzy. Čtu jí v nich všechny mnou napáchané chyby, neboť ty oči jsou zrdcadlo. Dáma sedíce vzpřímeně teď hledí na mou rudou růži, kterou svírám v dlani. Zdali si všimla, že květina nemá trny? Jakpak by mohla.. Ty ostré výrůstky jsem právě před dvěma hodinami zasadila dárci přímo do srdce.
Jak pošetilé, ani neplakal.. Řekl jenom: "Já.. mohu Ti dát tolik času, kolik jen budeš potřebovat." Jenže čas, jeho čas snad nebyl by nic pro mě. Sklopil zrak netušíce, že mi teď udělal rozhodování o další krůček těžší..
Paní se zvedá, odchází. V autobuse jsem už jen já a skupinka mladých kluků v zadní části. Sedám si na její místo, aby pubertální spása našeho státu neviděla mou slabost, brečím jak malá holka. Nedokážu přestat a .. nedokážu přestat ubližovat. Udělat radikální řez milostným trojúhelníkem, udělat konečné rozhodnutí.
Nakonec vystoupím i já. Míjím uzavřený kruh z dřevěných laviček, pokládám na jednu z nich růži a nechávám je společně mizet v nedohlednu. Tam, kam nemůže lidská bolest. Tam, kde nedosáhne komplikovaná životní prostota.