Mrcha

Znáte lidi. Dokážou pěkně nasrat. Nejvíc vás dokáží vytáčet v záležitostech, do kterých je jim hovno. Taky jsem jednu takovou osobu znal. Neexistuje slovo, které by dokázalo vystihnout její povahu. Svině? Ne. Mrcha? Ne. Čubka? Hmm, ne. Ani zdaleka se k tomu neblížím. Zatínal jsem pěsti, kdykoliv jsem slyšel její jméno. Dokázala promlouvat do všeho, zaujímala vždy ten opačný názor a co bylo nejhorší, vymýšlela si hrozné pomluvy, které s velkou oblibou šířila. Bože, jak já ji nenáviděl. Celou dobu jsem si představoval, jak bych se s ní dokázal vypořádat. Vůbec nejvíc jsem se bavil u představy, jak jí za sebou táhne splašený kůň. Krutý, vím. Ale tenkrát mi to přišlo jako nejlepší nápad. Prostě jsem potřeboval, aby držela hubu, protože ty její hlody začaly ohrožovat všecko, co jsem kdy měl. Zabít jsem ji nemohl, to bych šel sedět. Navíc žiju v přesvědčení, že ženy se nebijí a nezabíjí, proto by násilí bylo proti mému vlastnímu svědomí. Musel jsem přijít na něco jiného.
Jednou v noci jsem měl dost živý sen. Viděl jsem sám sebe sedět v kanceláři. Naproti mne seděl nějaký chlápek s zářivýma očima, který mi pod ruce přisunul smlouvu. Stálo v ní, že se dá zařídit zabití oné nenáviděné osoby. Stačilo vyplnit kolonku „druh smrti“. Napsal jsem tam – strašná nemoc.
Chlápek si smlouvu vzal, usmál se a prohodil: „Výborně, ale co nám můžete nabídnout za tuto službu?“ Nic mě zrovna nenapadalo, a tak muž řekl, že se o tom pobavíme později. Nato jsem se probudil. Sen mi utkvěl v paměti. Celý den jsem se při vzpomínce na něj smál.
Další měsíc byl nesnesitelný. Ta kráva už hubu nezavřela a zcela vědomě šířila nejrůznější pomluvy i v mé přítomnosti, což si do teď netroufla. Pak se ale karta obrátila.
Jednou mi volala přítelkyně, že ta malá mrcha leží v nemocnici a má nějaké zdravotní problémy. Na ten okamžik jsem čekal. Koupil jsem odporný hroznový cukr, černou kytici a oznámení o úmrti a vyrazil do nemocnice. Na stolek u postele jsem položil celou tu krásu, kterou jsem nakoupil. Hlavně jsem si dal záležet, aby ten úmrtní list byl dobře vidět. Celou dobu na mě civěla, ale neřekla ani slovo. Jen tak nějak chraptěla. Přišla sestra, tak jsem se zeptal, co že je mojí oblíbenkyni. Prý rakovina hrtanu. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. „Tak už jsi domluvila, ty náno,“ křičel jsem na ni a ona jen kulila očima. Zkoušela na mě házet všelijaké uhrančivé pohledy, ale můj úsměv to z obličeje nemohlo vymazat. Tančil jsem kolem její postele a napadlo mě, že bych mohl ještě zajít přikoupit ty černé růže. Jenže v tom okamžiku přišly její kamarádky, takže jsem se radši pakoval. Ano, kamarádky. Spíš takové naivní kvočny, které by v životě intriky své známé neprokoukly.
V nemocnici ležela ještě dva měsíce, než zemřela. Nemohl jsem tomu uvěřit. Že bych byl opravdu pánem jejího osudu? Mírně mě to vyděsilo. V noci toho dne se mi zdál zase ten sen. Tentokrát jsem měl nějak zaplatit za výkon těch neznámých sil. „Nabízím vám možnost udělat v mém životě jednu změnu, která mě poškodí nebo bude mrzet,“ řekl jsem. Chlápek přijal.
Nic se ale nedělo. Akorát mě vyhodili z práce, což jsem předpokládal už delší dobu.
Zabil jsem tedy dvě mouchy jednou ranou.