Láska versus špatná nálada

Zase mě naštval celý svět. Jedna ségra, co si vezme z mýho pokojíku, co se jí zlíbí, druhá ségra, co si hraje na miláčka rodiny. Jaj, jak já bych jí ten její hřebínek z hlavy smetla, až by se divila. Ale pomohla bych si tím? Já se prostě nikdy nebudu chovat dokonale. A máti si s klidem řekne, že jí se to netýká. Copak nevidí, jak zuřím?! Nesnáším tyhle moje stavy. Zuřivost mísící se s depresí. No jo, ale co bych chtěla? Mít dokonalou rodinku, ve které všechno klape jako hodinky? Hm, toho se asi nikdy nedočkám. Taky dokonalýho kluka… Ale, já ho našla. Chtěla jsem se s ním vznášet v oblacích, ale nějak mi to zase ty moje nálady překazily. V tomhle jsem prostě po tátovi. Naskytne se nějaké trápení a já se nedokážu udržet. Musím ho hned vypouštět do okolí a nakazit tím tak všechny. „Už jsi tím vážně otravná!“ slýchávám.

Tak jsem se včera zase jednou naštvala. Měla jsem si užít nákupů s mamkou, ale sotva dosednu do auta, už se na mě z postu spolujezdce zubí starší ségra. Kristova noho! Ten její falešnej úsměv, já bych jí tam mezi zuby strčila nějakou trhavinu. Matka mě konejší slovy: „Neboj, ona s námi nebude chodit po městě.“ Pche, no dobře. Ale jak jsem předpokládala, drahá sestřička došla zrovna uprostřed dohadů, jestli koupit tuhle učebnici nebo tuhle, a radami do „života“ vážně nešetřila. Nakonec jsme poslušně odešly z obchodu a začaly jsme se hádat. Boj na život a na smrt. Máti byla jen divák, ale když mi sestřička před celým městem málem uvalila facku, postavila jsem matku do role rozhodčího. No, to jsem neměla dělat. Předem mi bylo jasné, že mám tu bitvu prohranou. Nebo spíše jen tuhle epizodu z bitvy.

Hrála jsem si na ublíženou. Ségra si šla vybírat kostýmek a máti okukovala všechno kolem. „Koukej, ten je pěkný, co?“ pronesla ke mně a já jen protočila oči a mlčky odešla ke stojanu s oblečením na druhé straně obchodu. To však matku nevyvedlo z míry. Proč taky? Vždyť zrovna vyšla Adélka a v tom kostýmku „Vypadá jako královská dcera“. Jak by taky ne, když ten kostýmek stojí královskou cenu, že? Ale to je přece jedno. Vždyť je to naše ADÉLKA! Já bych se snad i na svojí svatbě musela oblíknout do šatů od Vietnamců, kdybych měla spoléhat na rodiče. No, ale co se dá dělat. Jako spráskaný pes jsem nakonec sedla do auta a ani nevnímala matku a ségru, když odešly dál nakupovat. Tsss, přece se nebudu koukat, jak si obléká ta sáčka za nelidskou cenu a matička jí jen přikyvuje. Zapnula jsem si rádio a snažila se nebrečet. Že mi to teda ani moc nešlo. Napsala jsem sms mýmu miláčkovi. „Kdybych mela hadici, nejspis bych se tu nechala zdusit plynem…“ postěžuju si na danou situaci. Odpověď přijde v zápětí: „Ještě kdybys umela nastartovat auto,co? Aspon te neboli nohy.“ No jo, jeho věčnej humor. Zrovna však nebyl zapotřebí a já spustila lavinu slz. Čekala jsem pochopení alespoň u něho. Ale když se něco sere…

„Ahoj, Linushkoooo…“ vítám se s kamarádkou, když pro mě dorazí večer k zastávce a společně jdeme hodit věci k její babičce a potom zabrousíme na internet do knihovny. Ach jo, taky to doma nemá nejlepší, ale všichni mě u ní aspoň rádi vidí a chovají se mile. Ne jako u nás… Na skypu byl Honza. „Lin, Agnes je tam s tebou?“ „Jo, ale nechce s tebou mluvit…“ omlouvala mě Linda a já si nerušeně četla časopisy. Žere mě celý svět. Do prdeleeeeeee! Ne, prostě neumím být milá, když mě něco štve. Neumím se na něho usmát a psát mu, jako že nic.

Ležely jsme na pohovce a já nervózně myslela na mobil ve vedlejší místnosti. Přišla mi sms, nepřišla? Přišla! Linushka mi donesla mobílek přímo do ručky. Honzík se omlouval za odpolední smsku… Hej a kde je jeho klasické Ahoj anděli a miluji tě? Ztratilo se v nenávratnu… Jen se človíčku pěkně vydus! Jasně, mi je špatně a ty napíšeš jen omlouvám se… Vhrkly mi slzy do očí… No jo, palice dubová jsem. Ale po zbytek noci nebylo na slzy ani myšlenky. S Lindou moc dobře víme, jak si užít noc plnou smíchu…

Ráno mě hned budila další smska. Opět miláček. „Tak jak to vypada se zitrkem?“ Uuuu, zítřek, tak na ten jsem trošku pozapomněla, máme jít do kina. Fajn, se zas budu tvářit jako kakabus. Proč neumím nahodit úsměv?! Neodepisuju… Aspoň ne smskou, když už se má něco řešit, tak to chce probrat, čekám radši, než se dostanu znovu k internetu. Mezitím mi napíše další smsky… Já se z toho zblázním.

Vlípnu pusu na čenich hafanovi, rozloučím se s babčou a s Tinou a odjíždím od Lindy. Doma rychle zapínám skype. Uf, Honzík tu je. Ale co mu teď napsat? Ani nemusím moc přemýšlet, hodí na mě zoufale, proč neodpovídám na sms. Co mu napsat? Promiň, jsem zbabělec, co neumí ovládnout svou náladu? A tak pošlu jen mlčícího smajlíka. Ten „mluví“ za vše. Už to vidím, jasně, ty moje náladičky. Vykašle se na mě jako všichni. Paráda. Haha a pak si na sebe můžu ukazovat prstem a říkat si: Tlusteeej zbaběleeec, tlustej, nechutnej a hnusneeeej…! Jasně… Ale Honzík vytrvává, jemu optimismus nechybí. Uvaří si kafíčko a pak rychle frčí na autobus do práce. Stačí už jen napsat, že mě miluje a těší se na zítřek, jak půjdeme do kina. Odejde tak rychle, že nestačí ani dočíst, co jsem mu napsala já… Že ho taky miluju. Snad jediná hezká věc, kterou jsem mu dneska napsala a on už ji nepřečetl. Oči se mi zalijou slzami. Ale jedno vím jistě. Je to můj princ a jak už mi hodněkrát psal, miluje mě se všema chybičkama. A já zase miluju jeho, i když neznám zatím jeho chyby… Ale tomu se říká pravá láska – milovat a umět odpouštět, no ne?