Pro hulení trochu...

Centrální park byl plný lidí.
Po hřišti poletovalo s míčem ve zběsilém tempu několik černých kluků, lavičky okupovali milenci, pozorující páteční západ slunce nad městem. Já jsem si tak seděl na opuštěné lavičce u nábřeží a uvědomoval si, jak je na tom světě krásně. Mrzelo mě, že nic netrvá věčně. Tak rád bych si navždy uchoval tenhle pohled. Růžová oblaka, žádný shon a báječná atmosféra večerní pohody. To je můj svět. Na to jsem si vytáhnul špeka, na kterého jsem se těšil už od rána. Mám štěstí, vždycky si hulení můžu obstarat u souseda. Je to sice hroznej vůl a tak trochu mafián, ale co se trávy týče, nikdy mě nepodrazil ani nenatáhnul. Modely měl kvalitní. Většinou jsem od něj bral jednou za měsíc. To mi vystačilo na poměrně dlouhou dobu. Včera se chvástal, že má něco lepšího, prý až z jihu. Tak jsem si připlatil a teď už si zapaluju jointa dlouhýho jako mrkev. Znova jsem začal pozorovat ten skomírající rej v ulicích a přitom nasával vůni večera.
Když jsem byl v nejlepším, rozbolela mě hlava.
Už mám dost, říkal jsem si a odložil joint bokem. Chtěl jsem si dát pauzu a za chvíli to dohulit, ale bolest se nějak stupňovala. Po chvilce už jsem myslel, že mi tisíc dělníků sbíječkou drtí mozek. Zvedl jsem se, ale hned si radši zase sedl. Udělalo se mi zle. První sada zvratků ze mě vyletěla rychlostí blesku. Za ní šla hned druhá. Nemohl jsem to zastavit. Jen jsem se divil, co jsem to dneska všechno snědl. Bylo toho opravdu nějak moc. Po chvilce jsem poznal, že nezvracím jen jídlo… Kusy střev dopadaly na zem, jako bych byl právě napaden nějakým nervovým plynem. Neměl jsem sílu bojovat, povolil jsem a moje tělo se sesunulo z lavičky. Řeka si dál plynula svým líným tempem, mraky teď nabraly ještě hezčí odstín růžové, ze hřiště se pořád ozýval smích a já si tam pomalu umíral. Nikdo mě z parku nemohl zahlédnout. Potichu, sám, ale krásně jsem odcházel z tohoto světa. Ještě, než se mi definitivně zavřely oči, zajímalo mě, kde ten parchant vzal takovýhle model zabiják..
Na tváři se mi objevil úsměv.