Dopis Kryštofovi

20.5.2006
Psychiatrická léčebna Bohnice

Milý Kryštofe,

Málem už jsem zapomněla, jak dokáže potěšit obyčejný dopis. Tady na konci světa je pár milých slov něco jako….. nevím, napadá mě jedno klišé za druhým, ale ty jistě chápeš, co chci říct. Moc ti za ty řádky děkuju. Ptáš se, jak se mi daří. Ráda bych napsala, že dobře, ale oba víme, že tak to není. Jak se asi můžu cítit obklopená samými blázny, a co hůř, když vím, že jsem sama jedním z nich. Občas mívám pocit, že se můj život scvrkl na pouhé hledání náznaků normálního života tady v tom městě duchů. Takovými aspoň částečnými návraty do reality jsou pro mě terapie. Nejradši mám arteterapii. Ty se asi směješ, protože dobře víš, jaký problém mi dělá třeba jen nakreslit pejska, ale Lucka, terapeutka, mě chválí i za ty moje čmáranice. Lékaři jsou přes všechnu svoji profesionalitu neskutečně zúčastnění. Prostě mám pocit, že je opravdu zajímám. Ne jako pacient, ale jako člověk.
To se o našich moc říct nedá. Byli tady hned, jak jsem se probrala. Dost je to rozhodilo, ale ne tak, jak si možná myslíš. Ve skutečnosti byli vzteky bez sebe. Dokonce se ani nehádali. No byla to komedie. Pořád se ptali, proč jsem to udělala. Bože můj, to oni mě k tomu přece dohnali!! Copak jim to nedochází?! Přijde mi, že nejvíc jim jde o to, co řeknou lidi. Oni, počestní občané a katolíci, a jejich vlastní dcera… však víš. Vůbec nic nechápou, ale mně už je to fuk. Škrtám je. Víš co? Došlo mi, že jediný, o jehož odpuštění za to, co jsem provedla, stojím, jsi ty. Záleží mi na tobě, jen jsem si to uvědomila trochu pozdě. Ale teď už bude všechno dobrý. Vím to.
Mám tady spoustu času na přemýšlení a taky na vzpomínání. Pamatuješ, jak jsme jeli stopem do Paříže? No jasně, na to se nedá zapomenout. Slib mi, že tam spolu zase pojedeme. Hned jak mě odsud pustí, balíme kufry a jede se. Pan doktor Černý říká, že si mám plánovat budoucnost a určovat si cíle. Tak vidíš, jaká jsem vzorná pacientka. Ale ten bungee jumping protentokrát vynecháme. Já jsem teď na sebe hrozně opatrná, víš? Ne vážně, už takovou blbost nikdy neudělám. Kvůli nikomu a ničemu, slibuju. Já vím, slibům cvoka se těžko věří, ale stejně. Už vím, že život je úplně to nejvíc, co mám. To není fráze, je to tak. A všichni, co prošli tímhle zamřížovaným očistcem, to ví zatraceně dobře.
Ale konec filozofování. Nechci tvoje unavené mozkové buňky ještě víc vyčerpávat. Je mi jasný, že se teď šrotíš. No jo, aspoň jeden z nás tu maturu mít musí. Tak se hezky uč a já jdu zase čmárat domečky a sluníčka, ať má Lucka radost.
Měj se a napiš, ať se tady nezblázním.
Tvoje Hanka