Prohra

Studený vítr mi šlehá do tváří. Nohy se boří do sněhu. V dálce pomalu rozeznávám světlo z vlakové zastávky. Zrychlím krok. Srdce mi poskočí radostí při pomyšlení, že už brzy budu v teple. Je ráno, ale pořád ještě tma. Přemýšlím nad tím, co se asi děje v rozsvíceném domečku. Výpravčí si vaří kávu s nadějí, že jej probere a dodá sílu do nového dne. Zato ten můj zrovna končí.. V hlavě mám jedinou úžasnou vidinu - rozestlanou postel. Když ukončím zápas se sněhem, pomalu se rozhoduji, kde nejlépe přejít koleje. Jedna noha, druhá.. kruci! Smýkne se po kluzkém kolejišti a já přistávám ´hubou´ na studeném železe. Únavou necítím bolest, ani krev na rtu. Slyším jen opilecký řehot, jakoby ze sna, který se ke mně nese od zastávky. Jsou dva. Přidržují se navzájem. Vyšší z nich má v ruce levné krabicové víno a pobavení nad mým pádem je oba láme v pase. Zvedám potlučenou kostru, šeptnu cosi do volů a jdu dál. Minu ty tupce bez povšimnutí, načež zmizím za dveřmi útulné čekárny. Zbývá 20 minut do příjezdu vlaku. Vyčerpaně se svalím na lavici, hlavu položím na stůl, usínám.. Zvenčí se ozývají klučičí hlasy, až je přestanu slyšet úplně. "Miluju spánek," naposledy vypustím z úst.
Probouzí mě až hluk, jenž provází mašinku do stanice. Mojí mašinku! Vyletím z čekárny a spěchám k ní. Nastoupím, zaberu prázdné kupé a než to znovu zalomím, otevřu oknon aby dovnitř mohlo trochu čerstvého vzduchu. Mojí pozornost však upoutá postava, kluk močící do kolejiště. Zapíná poklopec a křičí na kámoše. Ten dál v klídku a pohodě pochrupuje na lavičce. Výpravčí zavírá všechny dveře vlaku. "Dělej, vole, vstávej," lomcuje s tím spícím kamarád. Než se vůbec probere, chytá ho ta kapuci a táhne směrem k vlaku. "Co děláš, debile!" štěkne ospale. Oba rychle nastoupí. Výpravčí pískne na svou píšťalku, zvedne zelenou placku a vlak se dá se zaúpěním do pohybu. Tentokrát, už s hlavou uvnitř, slyším: "Radku, nechal sem tam víno." Vyhlédnu opět ven. Z okna vidím chlapce, jak otevírá dveře a řítí se ze železných schůdků přímo pod těžkou konstrukci vagonu. Vytřeštím oči, proplesknu si tváře - kdo ví, třeba ještě spím.. a dál tupě zírám na monstrum drtící toho kluka. Jeho křik mě přesvědčí o mé naprosté bdělosti. Radek k němu natahuje ruku. To už křičím i já. Nemůžu, nemůžu zastavit slzy a vztek. Proklínám osud, Boha, nebo co vlastně je. Chytnu za červenou záchrannou brzdu a sesunu se na sedadlo. Pak už jenom brečím. Vlak, sotva rozjetý, brzdí. Dál si nepamatuji snad nic. Jen houkání sanitky, po jehož ustání lékaři nakládají mrtvé tělo. Tělo tak zohavené, bez jakéhokoliv náznaku života, bez jakéhokoliv pohybu. Vystupuju. Slzy vyschly. Dávno už nemám myšlenky na rozestlanou postel. Jenom vzpomínka mnou prostupuje. Vzpomínka na ty dva, lámající se smíchem v pase a následně Radek, natahující ruku. Tu ruku, která už nemohla pomoci. Smutně si pohrávám s fakty. Smutně si uvědomím, že teď už se mi nezasměje ani jeden z nich, ač bych za to k smrti byla ráda!