Nezapomene...

Byla jednou jedna holčička. Byla moc maličká a měla malinkatou sestřičku, kterou noc co noc držela v náručí. Utěšovala ji, šeptala jí přívětivá slůvka a otírala vyděšené slzičky.
Ta malinkatá na vše zapomněla - byla moc malá na to, aby si to pamatovala.
Ale ta maličká ne. Vyrostla, ale vše viděla stále před sebou.
Noci plné křiku, zápach alkoholu, jenž štípal v nose. Oči zalité slzami smutku. Noční hádky, rány. Bolest. To vše nedokázala vymanit z paměti a zapomenout.
Nenáviděla otce za to, co dělal. Vracel se opilý tak, že nemohl pomalu chodit. Urážel. Byl nechutný. To, co říkal, bylo odporné. Nechtěla ho.
Ublížil jí. Tvrdil, že je maminka opustí. Že má jiného muže.
Byla malá a tohle ji ranilo. Trápilo jí to. Nikdy si o tom nepovídala. Nebylo proč.
Rostla.
Ignorovala to. Snažila se na to nemyslet a tak byla zatrpklá a zlá. Nevadilo jí to.
Pak ji ublížil nejvíc. Nechtěla už nikdy mezi lidi. Mezi své přátele. Omlouvala ho. Vymlouvala se. Věděli to. Nemluvili před ní o tom. Ale ona věděla, že to nezapomenou a nezapomenuli. Připomněli jí to o několik let později.
Chtěla, aby žil jinde. Nechtěla ho potkávat, vidět. Byl jí tak odporný, že se mu vyhýbala. Nechtěla alkohol. Doufala, že to přejde. Nepřešlo.
Rostla.
Bojí se dne, kdy zase přijde opilý. Začne ji jen tak škrtit - vždyť je to sranda! A ona bude doufat, že ji už nechá.
Modlí se za zapomenutí minulosti. Nezapomene. Navždy uvidí svou malinkatou sestřičku ve svém náručí. Uvidí, jak ji hladí po vláscích a cítí, jak se klepe ze strachu o maminku. Uslyší, jak šeptala ..to nic.. spi.. to bude v pořádku… a přitom ví, že nic v pořádku nebude. Že to, co slyší, nikdy slyšet nepřestane.
Ta holčička noc co noc usíná se zlzou stékající po tváři. Se slzou vzpomínek, které jsou jiným směšné, ale jí ne.
Bolí jí to a nikdy nepřestane.