Tajemná

Pobíhal po lese, zmatený a neschopen slova. Větve stromů mu odíraly tvář a slzy zakalily zrak. Myšlenky, kdepak v jeho hlavě byla jen jedna myšlenka, myšlenka na ni. Na tu tajemnou krásku z jeho snu. Miloval ji, i když nevěděl, kdo je, znal ji celý život, ze svého snu.
Byla to ona, Tajemná, která probudila v jeho srdci ten cit - lásku. Byla to ona, kdo ho naučil milovat celým tělem, duší, myslí i srdcem. Byla to ona, kdo ho naučil ... nenávidět! Nenávidět každý nový den, kdy se nemohl poddat té nezkrotné, zhoubné vášni a být s ní, milovat se s ní! To ona řídila jeho osud, život ... jeho smrt.
Najednou se zastavil a vnímal jen šumění lesa. Svěží vánek mu cuchal vlasy a on ucítil něco, co mu bylo tak důvěrně známé, její vůni. Její sladkou vůni, bez které už nemohl, nebo možná nechtěl žít. Zvolnil krok a přemýtal ve svých myšlenkách. Tajemná, tak jí říkal. Kam se mu stále ztrácí a proč se vždy znovu ve snech vrací, jako přízrak, jako víla? Setkají se zase? Bude se jí moci konečně dotknout, konečně ji oslovit? Konečně ji ... políbit? Jak moc po tom toužil. Zaprodal by duši ďáblu, jen aby ji mohl aspoň ještě jednou spatrit, aspoň jednou jedinkrát!

Ztrácel se v jejích očích, černých jako nejtemnější noc, jako nejhlubší místo oceánu, jako duše zločince, který už nemá co ztratit, jako diadémy lesknoucí se v úplňku. Měla nádherné oči, ty nejkrásnější, nejtemnější a přitom tak jasné.
Miloval její ústa, rudá jako krev, plná a svůdná. Vždy, když se usmála, rozzářil se i ten nejtmavší den. Miloval její tělo, hladké jako samet, jehož křivky byly až božsky dokonalé. Znal každý záhyb, každý jeho kout.
Miloval její duši, to co měla uvnitř. Byla dokonalá. Neznal takového člověka jako ona, byla vůbec člověk? Nebyla to víla? Jeho víla ze snu? Ne, ne, byla skutečná! Pro něj byla skutečná. Jeho slečna dokonalá. Jeho slečna TAJEMNÁ! Stále si v mysli představoval její dlouhé, černé, vlnité vlasy vonící po jasmínech a růžích. Tak rád by je pohladil, políbil. Tak rád by se s ní miloval.
Už zcela klidný vyšel z lesa a kráčel ... snad domů, ale kde je doma? Bez ní je hostem, nezvaným hostem i ve svém vlastním domě. Tak proč ji pořád nemůže najít? Kam se stále ztrácí? Kdyby mohl, šel by i do horoucích pekel, aby ji našel.
Pohled mu sklouzl na jeho ruce, byly od krve. Poranil se o trní, ale bolest vůbec nevnímal, jen se zarytě díval, jak mu z rukou stékají pramínky krve a vpíjejí se do trávy. Náhle ho z přemýšlení vytrhl nějaký zvuk, myslel si, že je to nějaké zvíře, ale nebylo. Když přišel blíž, ucítil znovu tu vůni, tentokrát však tisíckrát silněji. Zaostřil zrak a uviděl ji, spatřil dívku ze svého snu. Byla tak nádherná. Tančila na louce a dlouhé černé vlasy, se jí vlnily do rytmu jejích pohybů.
Nebyl schpópen slova nad tou krásou, našel ji! Konečně ji našel! Sedl si do trávy a pozoroval ji. Její ladné pohyby a něžné kroky. Nikdo neuměl tančit, tak jako ona. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, vteřinu, rok? Vnímal jen ji, celý okolní svět neexistoval, jen ona. Najednou se ale zvedl vítr a když se uklidnil, ona tam nebyla. Vyskočil a začal ji opět zmateně hledat, za chvíli však přestal, protože věděl, že je to beznadějné.
Chodil na to místo každý den ve stejnou dobu a vždy se díval, jak tančí, jen pro něj. Bez dechu ji pozoroval a zase odcházel, stále dokola.
Až jednou, když si zase sednul do trávy a pozoroval ji, ona si ho všimla. Zastavila se, ale usmívat, pomalu a něžně se k němu blížila a natahovala ruku. Už byla u něj! Zastavila se, podívala se mu zhluboka do očí, on nemohl ani dýchat, a pohladila ho po tváři...