Šedý králíček Pepan

Smáčel svůj malý jazýček ve studené vodě. Jak dlouho toužil poznat chuť průzračné čisté vody? Spokojeně oddychoval a očichával nový domov. Tak malý prostor a přesto z něho měl ohromnou radost.

Ve vzpomínkách se mu zračila velká dřevěná krabice, jeho matka a spousta brášků a sestřiček. Byl z nich nejmenší, nikdo by neřekl, že přežije. Hlodáky a drápky se probojovával k cecíku plnému teplého mléka. Odmala to nesnášel. To dřevo, tu tmu, smrad z výkalů, nářek sourozenců, matku, které bylo všechno jedno. Kde byla ta láska? Když ho olizovala drsným jazykem, bylo to tak nechutně necitelné… A pak se ho dotýkala velké lidské ruce. Nezapomene na to. Nikdy… Matka ho odmítla. Byl malý a páchnul člověčinou. Umře. Tolik obávaná smrt mu byla v patách. A potom se jednou probudil. Zase dřevo a smrad. Ale matka ani sourozenci nikde. A pach patřil jinému tvoru, než byla jeho rodina. Objevil hrst zeleně. Okusil. A potom ta nekončící bolest bříška. Průjem. Zácpa. Průjem. A pak si konečně zvykl.

Když si ho ten ošklivý velký lidský tvor vzal do rukou, pomalu se tam nevlezl. Strčili ho k nějaké samici. Co tu má co dělat? Vrčela a on byl v rozpacích. Dívala se na něho. „S tebou mít mláďata? Nikdy!“ Co, jaké mláďata? Nic nechápal a akorát se spustil do rvačky. Byl už statný a samice neměla šanci. Potrhaná nakonec zemřela. A on se ocitnul v kleci. Velké kleci jen pro něho. Radovat se? Z čeho, ze samoty? Z opovrhování všech? Odnesli ho do neznámého prostředí. A po čase ho zase vynesli. Nesnášel to, jak ho brali za kůži na zádech. Ty velké lidské tlapy. A pak se ocitl pod keřem. V kleci. Ale užíval si čerstvý vzduch. Žádný zápach. Usnul a připadal si poprvé za celý život jako ve snu. Ne na dlouho.

Probudil se, když z výšky někdo spustil klec na tvrdou zem. Zase ho někdo někam odnášel. Proč se pořád musím stěhovat? Zmatek. Nic než zmatek. A pak tma. Nic víc. Tma a nepříjemné zvuky v pozadí. Nemohl usnout, třásl se. Zavřel oči. Nespal. Otevřel je, až uslyšel podivné zvuky. Někdo otevíral dveře. Na chvilku ho oslepilo světlo a pak ho zase někdo přenášel. V pozadí slyšel hulákání, ale z blízky na něho někdo mluvil příjemným hlasem. Strach z něho trošku opadl…

Uchopila ho do rukou. Držela ho nejistě. Dívka. Měla něco kolem 12ti let. Třásla se. Pocítil pouto, bál se, co přijde, ale nechtěl, aby ho někdy pouštěla. Bránil se, když ho chtěla dát zpátky do klece. Ale byla silnější. Potom ho odnesla do auta a vezla ho pryč. Pryč od minulosti.

Smáčel svůj malý jazýček ve studené vodě. Jak dlouho toužil poznat chuť průzračné čisté vody? Spokojeně oddychoval a očichával nový domov. Tak malý prostor a přesto z něho měl ohromnou radost. V misce se mu nabízela spousta pochoutek. Štěstí. Měl malou klícku, po nějakém ptáčkovi. Byl rád, ale měl radši volnost a pobíhání po pokoji mu přinášelo nový pocit radosti, štěstí a lásky. Když před Vánocemi dostal vlastní velkou klec, nescházelo mu už nic.

Ležel na boku a spokojeně oddychoval. Lidská ruka jeho paničky ho škrábala na bříšku a on si to užíval. Minulost byla minulostí a on žil už jen přítomností. On, šedý králíček Pepan!