Láska

Brouzdala jsem ulicemi našeho malého města a hlavou se mi honila spousta myšlenek. Co na tom, že vedle mě šla matka a něco na mě mluvila? V té chvíli jsem žila jen já a mé myšlenky. Nikdo jiný.

Láska. Téma, co mně hlodá v hlavě pořád. Co to je? Jak poznám ideální lásku? Vybavila jsem si mého prvního kluka, jeho tvář, jeho postavu… Ale co jeho polibky? Nic. Žádná chuť, žádné vzpomínky. Snad jen pár trapasů, ve kterých jsem ovšem hrála hlavní roli já, on byl až ta vedlejší. A pak se mi vybavil konec našeho vztahu. Bolest, bolest a zase bolest. Tak to měla být ta velká láska? Ta Láska s velkým L? Hahaha, dneska už se mi vážně nesnažte nic takového namluvit. Zahleděla jsem se do výlohy. Jen nepropustit slzy.

A co slavný cyklista. Láska jak hrom. Polibky? Ještě teď mám trauma z francouzských polibků. Nějak mě to nebere. Vždycky jsem jeho jazyk cítila skoro až v krku. A jeho dotyky. Au, ne, prosím, už vzpomínky nevracet. Rozchod. Jo, rozchod. Ani to nebolelo, no, bolest dozněla až po čase, když jsem se dověděla, že mě podváděl s jinou. Hm… To je láska? Nechuť, bolest a nevěra? Nechci ji zažít, NECHCI, rozumíte?! V té době jsem si nasadila na srdce pancéřový kryt, který jsem zamkla na milión západů a klíč odhodila hodně daleko. A hle, nějaký šílenec si zaběhl maratón, oddělal úkryt a holé srdce držel v rukou. Předposlední vztah. Ou jé. Starší muž. No, dobře, o dost starší. Ale co na tom. Poblouznil mysl, srdíčko, všechno. Ale když přišlo na věc… Bylo mi s ním fajn, ale proč ta deprese? Proč ta prázdnota? Už se nechci trápit, už ne… Samoto huš… Tak jsem to ukončila. A co mě čekalo? Zase jen a jen samota.

„Mami, zůstanu v autě, ten nákup zvládneš beze mě, jo?“ potřebovala jsem klid. Hlavně žádné slzy. Rádio to zachrání. A taky vzpomínky. Ale proč to nazývat vzpomínky? Je to přítomnost. Poznala jsem ho náhodou. A najednou jsem šťastná. Necítím ten ohromný příval lásky. Cítím, jak ta láska plyne pomalu a já jsem šťastná. Mám kluka, který je sympatický, je na mě hodný a hlavně si rozumíme. Nechovám se jako „nevidím, neslyším…“, jsem zcela normální, jen jsem šťastná a to moc! ¨

Takže co je to láska? Proč tolik lidí píše, že je to taková přívalová vlna citu, vlna, kdy nevíme o světě? Mě ta vlna odnesla na skalnaté útesy, kde jsem si nabila čumák, a to pořádně! Už vím o světě hodně a to jen díky tomu strašnému návalu lásky. Láska se má prožívat po kouskách, jemně a postupně. Tak, aby nikdy nezevšedněla…