Trojka

„Jo, tahle je ze Slovenska. Koukni, jaké mám ještě vlasy.“ Rozesmála jsem se na celé kolo a Martin se jen zaculil, prstem přejel po mém nose a zachumlal se do peřin. „Jsi unavený?“ „Ne, povídej příběhy, miluji tvůj lesk v očích, tvůj příjemný hlas, tvůj klid, když mi něco vyprávíš…“ slastně přivřel očka a já neodolala políbit ho na jeho rty. Zalovila jsem v krabici a vytáhla jednu fotografii. Fotka ze školy. Byla jsem na ní se svými dvěmi kamarádkami. Kdysi jsme byly nerozlučná trojka a teď…

„Tuhle červenovlasou holčinu jsem poznala díky Tině…“ prsty jsem přejela po usměvavém obličeji brunety Tiny. O ní se mi povídat nechtělo. Byla to ona, kdo zničil naši trojku, ale já ji k tomu pomohla. A nakonec jsem zůstala sama. Sama, ale se svým miláčkem.

„Jmenovala se Simona. Byla to zcela obyčejná holka a já jsem ji nikdy nějak moc nemusela. Chtěla být nejlepší a svoje dětství strávila nad knihami. Potom poznala moji do té doby nejlepší kamarádku. Staly se spolužačkami. Markéta byla odjakživa štíhlá a protože si nikdy na nic nehrála a byla vždy velmi vtipná a pohotová, oblíbila si ji celá třída. Simoně to vrtalo hlavou. Najednou nechtěla být ta šprtka, za kterou chodili všichni jen pro úkoly. Pomalu se vytrácela ze světa a nikdo si pomalu ani nevšímal, že ještě chodí do školy.

A pak jednou omdlela přímo uprostřed hodiny. Učitelka k ní přispěchala a když ji vzala do náruče, cítila, že je jen kost a kůže. Okamžitě volali sanitku. A diagnóza byla jasná. Anorexie! Chtěla být tak dokonalá, až se dohnala pomalu do hrobu. Jednou jsem přišla za Tinou a ona v ruce držela dopis od Simči a brečela, bez vysvětlování mi ho dala přečíst a potom ukázala její fotky. Váží prý strašných 36 kilo a domů ji pustí až za tři měsíce, když bude pravidelně jíst. Cituji: „Je mi hrozně, den se točí jen kolem jídla, prosím, přijeď…“ na konci rozmazaná kaňka, nejspíš jí tekly slzy. Už trochu roztřepaně jsem vzala do rukou její fotku. V plavkách. Ty kosti, žebra… Spočítal bys všechny kosti na těle. Chtělo se mi z toho pomalu zvracet. Jak se někdo může dohnat až k tomuhle? Vůbec jsem to nedokázala pochopit.

Když se Simona vrátila z psychiatrické léčebny, svět kolem se změnil. Najednou byla opravdu někdo. Vážila 45 kilo a cítila se, jako nejkrásnější člověk na světě. Možná i byla. Kluci se za ní jen otáčeli. Proč taky ne. Holka jako proutek, nejmodernější oblečení, bílé rovné zuby, velké zelené oči, vlasy polodlouhé a módně střižené. V té době jsme se spolu začaly bavit. Ona, Tina a já. Byla to naše trojka. Najednou jsem jí začala strašně závidět. Její krásu, její obletování kluků. Měla jsem do ní hodně daleko a do dneška mám. Proti ní jsem byla jen tlusté a ošklivé káčátko. Byla vždy nad věcí a odolávala každému náporu kluků. Ale jednomu neodolala. Byl to nejkrásnější kluk na škole, měl pověst sukničkáře. Kdo ví, proč si vybrala zrovna jeho. Začala se měnit a on údajně taky.

Šla jsem s Tinou po chodbě a on si tam vesele vysedával s kamarádem. „Hele, už jen týden, pak s ní budu měsíc a sázku mám vyhranou, doufám, že pak toho čouda dostanu!“ machroval a nám oběma, Tině a mně, bylo okamžitě jasné, kolik odbilo. Když jsme o tom pověděly Simoně, ani se nad tím nepozastavila. Život jde dál… řekla jen.

Ale nešel. Když jsem s ní byla sama, tak se mi vybrečela na rameni. Strašně ji to ranilo a ke všemu se pohádala s Tinou. Bylo to odpoledne plné důvěry. Pověděla jsem jí tolik věcí a dokonce i plno věcí o Tině. Když jsem pak přišla do školy, Tina mi nevěnovala jediný pohled. Simona jí to všechno pověděla a Tin to už nechtěla dál pochopit. Rozpadla se naše trojka, rozpadly se hezké vzpomínky a já už jen z okna můžu pozorovat, jak ty dvě brouzdají venkem…“

„To je smutné…“ objal mě Martin. „Není, samota mě dovedla až k tobě a proto je to jako pohádka – má to šťastný konec!“