A taková to byla láska..

Další dej v ráji. Nemám prachy, budoucnost, ani jistotu dalšího správného kroku. Životem se tak nějak protloukám, nemám nic, ale baví mě to. Nejsem aspoň závislý na žádné z těch paniček, co si rády lakují nehty na růžovo, nosí voňavé parfémy a v baru se na mě dívají přes prsty. Lidi jsou mi fuk a já od nich očekávám přesně ten samý přístup. Co je na tom špatného? Myslím, že je to tak správně. A tak si dál sedím nad svou třetinkou piva a rozjímám o životě. V mojí oblíbené hospodě, kde mi vždycky nalijí na sekeru, se cítím fakt jako v ráji.

„Hele, nechceš si vydělat prachy?“ oslovil mě najednou chlápek z protějšího stolu.
„A co když nechci?“ předstíral jsem nezájem.
„Tak nic, zeptám se jinýho ožraly v týhle knajpě.“
„Jasně, jen do toho, a hodně štěstí,“ povzbuzoval jsem ho.
Chvilku obcházel ostatní štamgasty…
„Každej se dá koupit,“ vracel se zpátky ke mně.
„Jo, ale ne oni.“
„Tahle práce je hodně dobře placená a nepotrvá ti víc než pár hodin.“
„Tak proč je teda tak dobře placená?“
„Jde totiž o specialitku, není to pro měkké nátury. Jak ti říkaj?“
„Dejme tomu, že James. Znáš přece tu písničku, jak Jamese likviduje alkohol?
Tak ta je o mně,“ zasmál jsem se a upil z piva.

Jeli jsme celkem dlouho, přestávalo mě to bavit a litoval jsem, že jsem se nechal ukecat.
„A to budu jako makat už teď hned? Uprostřed noci?“
„Čím dřív to bude hotový, tím líp.“
„Jsme na místě,“ řekl konečně.
Rozlehlá pláň, kolem pár stromů a vůbec nic důležitého, ani nic, co by si člověk spojoval s prací.
„Hm, a co jako? Co tady mám sakra dělat?“
„Pojď mi sem pomoct!“ zavolal na mě zezadu auta.
Popošel jsem směrem ke kufru, ale hned zase couvnul.
„Kdo to kurva je?“ zařval jsem, když jsem v tom kufru uviděl ležet svázanou, asi 30 letou brunetu.
„To je tvoje práce. V támhletom křoví najdeš všecky potřebný. Lopatu, velkej pytel a hrábě. Vykopeš díru, tak 3 metry hlubokou, dáš ji do pytle a zahrabeš. Toť vše.“
„Jdi do prdele, tohle nikdy neudělám.“
„Asi budeš muset,“ vytáhl ze saka bouchačku a namířil mi ji na hlavu. „Mi už se pro dalšího nýmanda jet nechce.“
„Doufám, že aspoň dostanu svý prachy.“
„O prachy se nestarej, ty dostaneš.“

Celé mi to trvalo asi čtyři hodiny. Musel jsem tu ženskou několikrát uspávat lihem, protože pořád řvala, a když neřvala, slibovala mi hory doly, když ji pustím. To ale nešlo. Chlapovi, i když je to svině a kdo ví, co ještě, věřím přece jen víc než kdejaký ženský. Život mě naučil. A tak jsem to místo důkladně pohrabal, aby po nějakém kopání nebylo ani stopy a spokojeně si šel pro výplatu.

„Proč vlastně?“ ptal jsem se, když jsem přepočítával bankovky.
„Ále, vyhrožovala, že mi uteče s nějakým frajerem. Chtěla se rozvést a oškubat mě.“
„Hm, to chápu,“ řekl jsem úplně automaticky.

Zavezl mě domů. Šel jsem po schodech ke dveřím. Odemknu je a šahám po vypínači. Vtom mi přiletěla první, byl jsem dezorientovaný. A druhá, třetí. Nic jsem neviděl, jen slyšel hnusný smích útočníka. Po dalších kopancích do břicha a hlavy to přestalo.

„Já jsem ten nájem zrovna chtěl zaplatit, přísahám.“
„Na nájem ti seru, ten už stejně nebudeš nikdy potřebovat,“ ozvalo se ze tmy.
„Takže to není paní domovnice?“
„Nedělej si ze mě prdel, ty hovado!“ dostalo se mi další sady úderů a kopanců.
„Proč jsi to udělal?“
„Udělal co?“
„To ty přece víš..“
„Myslíš, to s tvojí mámou?“
Zase jsem jich pár utržil.
„Ne, myslím to s Laurou.“
„Neznám žádnou Lauru.“
„Ale znáš, před chvíli jsi ji úspěšně prohlásil za mrtvou.“
„A proč jsi mě teda nezastavil?“
„Nechtěl jsem starýmu lézt na oči, ty jsi pro mě snadnější ryba.“
„Ahá, a co teď jak budeš dělat?“
„Odvezu tě tam zpátky a zase ji hezky vykopeš!“
„Ty si jako myslíš, že budeš ještě živá?“ pokusil jsem se o smích.
„Musíš doufat, protože jinak tě zakopu k ní.“

Zase jsme jeli docela dlouho, jenže tentokrát to uteklo docela rychleji. Vůbec se mi nechtělo házet zase lopatou. Ale co jsem měl dělat? Aspoň, že jsem si něco vydělal. Snad nakonec ty prachy nebudou jen na ozdobu, hluboko v podzemí, v mojí kapse.

„Tak jo, dej sem lopatu, pustím se do toho.“
„Žádnou nemám, budeš muset hrabat rukama. Máš štěstí, žes to jen zaházel, nemusíš rýpat do země, prostě ji vyhrabej.“
„A nechceš mi pomoct? Budem mít tu tvoji krasotinku dřív venku.“
„Drž hubu a kopej!“ vytáhl kvér.
„To snad ne, další bouchačka. Proč musí nosit každej frajer bouchačku za pasem?“
Kopl mě do žeber.
Hrabal jsem asi hodinu a měl jsem ji. Byla lehce nafialovělá, ale očividně živá. Odnesl ji v dece do auta, kde pomalu přicházela k sobě.

„Micku, já věděla, že pro mě přijdeš. Miluju tě.“
„Já tě taky miluju, nenechal bych tě tam.“
Zakašlal jsem.
„To je ten hajzl!“ vykřikla, když mě uviděla.
„Zdravím,“ odpověděl jsem. To už mi ale plivala do kvichtu.
„Doufám, že toho hajzla odpráskneš, Micku, nebo to udělám sama.“
„Neboj, stejně nám už je k ničemu.“
„Snad mám k tomu taky co říct,“ ozval jsem se.
„Ty drž hubu.“
„Oukej.“

„Vykopal si hrobeček, takže my ho teď zastřelíme a hezky pochováme.“
Pomalu mě táhli k tomu hrobu, který jsem už dnes dvakrát kopal, ale jen jednou zahrabával.
„A kdo to zahrabe, když budu mrtvej?“
„O to se nestarej, to už zvládnem.“
„Kam to chceš?“ ptala se slečna Laura, když odjišťovala zbraň.
„Je mi to celkem fuk,“ nadhodil jsem.
„Fajn, dostaneš to do břicha a dole vykrvácíš, aby tě krysy sežraly o něco dřív.“
Když už mám zemřít, tak s úsměvem, napadlo mě ještě.
Výstřel.
Ale nějak jsem necítil žádnou bolest. Přestal jsem se smát a podíval se vzhůru.
„Tak se scházíme konečně všichni,“ pravil známý hlas.
Byl to ten chlápek, co mě ráno najal v baru. Měl jsem chuť mu říct, že má doma šílenou krávu a měl ji nechat radši spálit, ale on už mířil svoji bouchačkou Lauře na břicho.
„Nazdar lásko,“ pokračoval.
„Bille, ty parchante, proč jsi mi to udělal?“
„Nemělas vyhrožovat, že mi zdrhneš. Víš přece, jak mi na tobě záleží. Nechtěl jsem tě dát cizímu.“
„Ale Robert mě miluje, že jo, miláčku?“
„Miluju tě víc než sebe,“ vypadlo z toho nýmanda skoro automaticky.
„To je teď celkem fuk, budu vás muset asi oba zastřelit. Anebo si to snad na poslední chvíli rozmyslíš, lásko, a zůstaneš se mnou? Co ti může nabídnout tenhle chlápek? Akorát tu slepou lásku? Víš přece, že se mnou tě čeká daleko příjemnější žití.“
„Neposlouchej ho, Lauro, já tě doopravdy miluju.“
„Myslím, že i to je celkem proměnlivý stav,“ znejistěl ji profláklý Bill.
Zase se ozval výstřel.
Robertovo tělo se nemotorně sunulo k zemi.
„Je mi líto, ale asi budu muset odejít s tebou, Bille.“
„A taková to byla láska,“ přisadil jsem si.
„A co uděláme s tímhle?“ ptala se Laura.
„Tenhle člověk mi prokázal službu, nemůžu ho za to přece nijak trestat, i když už je mi toho činu teď trochu líto. Měl jsem ti víc důvěřovat, zlato.“
Nasedli jsme tedy do auta a já byl o nějakých pět set dolarů bohatší.