Jak se v Anglii vytratit po anglicku!

Sedím na pohodlné sedačce dálkového autobusu, s hlavou opřenou o celkem špinavé sklo, za kterým padají velké dešťové kapky. V jedné ruce mám řízek od maminky a v druhé knížku od anglické spisovatelky J.K.Raulingové, jejíž Harry Potter mě dostal, jako milióny lidí po světě. Z rádia hrají písničky, většinou v angličtině. Nesnažím se je překládat, protože moc dobře vím, že bez slovníku nedám ani ránu, přesto mohu s klidným srdcem říci, že angličtina je jeden z nejhezčích jazyků. Sleduji ubíhající cestu, přejeli jsme Německo, Belgii a Francii - strašně mě baví koukat se kolem sebe. Jiný kraj, jiný mrav, se říká. A ono je to pravda - projeli jsme kolem velkých vinic v Německu, atomia a větrných mlýnu v Belgii a nakonec taky kolem romantických uliček ve Francii. Asi v šest hodin ráno řidič zastaví v kalském přístavu. Čekáme na přelodění a spolu s námi i desítky aut. Vzhledem k časné ranní hodině tu vládne ruch. Neodolám a vylezu ven. Nad hlavou mi v tu ránu krouží bílí racci. Když najedeme na trajekt, ocitneme se náhle v pěkně luxusním jakoby domě. Všude jsou desítky restaurací a barů. Najdeme zde i obchody, směnárny, toalety a na každém kroku jsou pohodlná křesla. Ten kdo má peněz dost, by je zde dokázal utratit během chvíle. My ,,chudí" však prahneme po zážitku vylézt na příď lodi a podívat se do dálky, za kterou nás čeká vysněná země. Hned jak se frontou procpu ke dveřím, uhodí mě do tváře prudký vítr a chlad mořských vln poránu. Na mé tváři také přistane slaná vodní sprška. Jindy bych nadávala, protože mi voda maže líčidla, ale nyní? Nemohu - těším se a zároveň bojím. Svírají mě stovky pocitů, ale zlost mezi nimi není. Nevím, jak se domluvím - pesimisticky to vidím tak, že věta typu: Can you speak slouwly, please?, because I dont understand - mi stačit nebude, ale teď na to nemohu myslet. Právě vychází slunce a já bych si tady na přídi mohla připadat jako Rose na Titaniku, ovšem ta tu měla Jacka, kdežto já jsem tu sama - vlastně ne - s partou cizích stejně starých lidí, se kterými se doufám spřátelím. Přes to všechno jsem na tom lépe, Titanik se potopil, kdežto já právě nyní vidím Bílé křídové útesy v Doveru, které vítají všechny, co právě vstupují na Britské ostrovy. První den v Londýně musíme chodit pěšky, protože je takové nařízení. Zajdeme se podívat na nejznámější památku, na velkého Bena. Ano, je přesně takový, jak se o něm říká. Krom toho, že je velký, je také strašně krásný. Pro někoho jen hodiny a parlament. Pro člověka, který ho viděl neustále jen na obrázcích, je to téměř sen. Nikdy jsem podobnou stavbu neviděla, a proto si tu teď připadám strašně malá. Můj fotoaparát nestíhá. Na jedinou stavbu jsem vypotřebovala několik fotek. Když jsem si ovšem myslela, že Big Benem vyčerpám to nejhezčí, velice jsem se mýlila. Usvědčilo mě v tom velké kolo, připomínající ruské na kdejaké pouti. Ovšem tohle bylo mnohem větší, jezdilo o dost pomaleji - celé to otočení trvá asi tak 25 minut, jezdilo do velké výšky a jednotlivé kabinky byly asi pro dvacet lidí. Také název má jiný - v překladu londýnské oko, tedy London Eye. Hned potom, co nás početná ochranka prohledala a naše batohy projely bezpečnostním zařízením, jsme si mohli nastoupit. Z velké výšky jsme viděli skoro celý Londýn jako na dlani. Známý Tower Bridge a přímo pod námi se nacházela Temže. Když jsem slezla zpátky na pevnou zem, byla jsem šťastná, ale určitě bych si to celé zopakovala znova, i když to byly celkem nervy, když jsme na vyskočení měli zhruba 10 vteřin a to za jízdy. Pak už nás čekalo obávané přiřazení do rodin. Naštěstí jsem byla spolu s mojí nejlepší kamarádkou přidělena k celkem milé starší paní, vypadala solidně, takže jsem doufala - že nám odpustí naše chyby a hlavně, že nám dá najíst, neboť jsem měla hlad jako vlk. Proběhlo představování - doteď jsem si myslela, že na větě Im Bára se nedá nic splést, protože si jí opakujeme snad od třetí třídy. Jenže zkazit se dá všechno, hlavně když je člověk nervozní. Paní to však nijak nekomentovala a strčila nás do auta, kde nás čekal podle všeho miláček rodiny, rozmazlený psík Max. Hověl si pěkně na přední sedačce, ale když zjistil, že ho ze slušnosti budeme hladit, nepohrdl ani zadními. Vážně jsem se snažila zakrývat alergii na nového psa, ovšem moje kýchání a hledání kapesníku, bylo všechno jen né nenápadné. Cestu jsme přežili - Mrs. Smith nám zastavila v Owenite street 41, našem novém týdenním domově. Nejdříve nás provedla malým, útulným domkem se šesti místnostmi a zahrádkou. Dovolila nám se jít umýt a pak nás zavolala na večeři, alespoň myslím - na každou anglickou větu jsme přicházeli s úsměvem na tváři. S úmyslem nedat na sobě znát, že nerozumíme vůbec ničemu. Na talíři nás čekaly anglické chips, neboli naše české úplně obyčejné hranolky. Ovšem co bylo zvláštní a z čeho jsem měla celkem strach, byla mistička z listového těsta, ve které byla směs masa a hrášku. Vedle toho všeho byla velká kupa fazolí. Večeři jsem si ani nevychutnala, protože jsem přemýšlela nad tím, jak se ksakru řekne: ,,že nejím fazole"! Byl to docela problém, hlavně ve chvíli, když jsem nervózně ťukala vidličkou do talíře a Mrs. Smith se na mě tázavě podívala. Na nic lepšího, než že fazole nesnáším, jsem se nezmohla, prostě trapas jak stodola. Chtěla jsem to napravit, a proto jsem začala odnášet nádobí. Odnesla jsem úplně všechno, ale to byla chyba. Naše nová bytná nám donesla zákusek a my jsme jen koukaly a nevěděly jsme, jak si řící o lžičku, kterou jsem před chvílí odnesla. No hrůza, už předem jsem červenala a nevěděla, co dělat. Ovšem to relativně nejhorší byl pokec, na který se paní těšila nejvíc. V duchu jsem si říkala: ,,tak se předveď, holka! Takovejch let angličtinu, na vysvědčení jednička - přece nejseš takovej lempl, abys nevymyslela kloudnou větu!" Jenže asi jsem, odpovídala jsem a mluvila - jenže s docela dlouhými pomlkami, šustěním listů ve slovníku a nakonec jsem určitě řekla, že mám tři starší sestry - a já přitom mám jen jednoho mladšího bráchu. Nevím, nakonec jsem zbaběle sdělila, že jsem utahaná a koukala jsem být co nejrychleji v pokoji, kde jsem za sebou zatáhla ty krásné anglické dveře. S kamarádkou jsme vybuchly smíchy, nešlo to jinak. Myslím, že se to zlepší - tohle byl jen počáteční stres. A navíc v posteli jsem si usmyslela, že se nebudu rozčilovat a ničit si nervy, protože jsem sem stejně jela jen kvůli památkám. Jak já umím lhát ostatním, škoda že sobě ne! Samozřejmě jsem se i chtěla přesvědčit, jak jsem na tom s angličtinou. Zalehnu do postele, přikreji se anglickou peřinou a koukám se na poanglicku zařízenou místnost. Usnu jako špalek, hned jak zavřu oči. Nakonec nejsem tak zbabělá a vážně jsem byla utaháná. Sen, který se mi zdá, vážně stojí za to. Anglický spisovatel hororů Alfred Hichcock mě právě zasadil do jednoho ze svých hororů. Ve kterém právě jdu po chudinské čtvrti Whitechapel, kde obchází děs a hrůza. Na hodinách je i datum - píše se 1888 a vedle mě procházejí prostitutky, které zavraždí s chirurgickou přesností Jack Rozparovač. Naštěstí nepatřím mezi oběti, a proto mohu sledovat vyšetřování. Londýnští obyvatelé se bojí a vyšetřovatelům chodí dopisy psané přímo Jackem. Nejsou žádné důkazy ani stopy - podezření postupně padlo na 73 lidí včetně korunního prince Alberta. Kdo tenkrát držel vraždící nástroj, se neví, neobajsnil to ani nalezený deník r.1991, jehož autorem byl James Maybrick. Probudím se zpocená, ,,naštěstí" vedle mě chrápe moje kamarádka a paní Smithová nás právě budí do dalšího dne v Londýně. Těším se strašně moc, začíná se mi tu vážně líbit - tak uvidíme, kampak se dostanu dnes. Myslím, že do strašidelného London the Dungeous, kde se každý dostane na stopu krvavé londýnské historii live, bych dnes vážně neměla. Uvidíme...