Nostalgie

Je podzim. Listí pomalu zlátne a opouští větve stromů v naší ulici. Jindy prašná cesta, která vede od našeho domku, šustí, jak je pokryta napadanými listy a občas pod botou křupne nějaký ořech. Ptáci už odlétají pryč a já bych chtěla být svobodná stejně jako oni, jen roztáhnout křídla a odrazit se od země.
Je mi zima na ruce, třu je o sebe a přitom nasávám vůni ohníčku a pečených jablek, to jistě dělají sousedovy děti za domem. Už je téměř večer, unavené slunce se začíná červenat, ale ani ve své odpolední záři nemohlo zvítězit nad studeným větrem a chladnoucí zemí.
Někde štěká pes. A pak další, a další a nakonec se rozštěká i ten náš.
Na rozlehlé louce pod naším domem se pouští draci, byly doby, kdy se přesně na této louce pásly ovce, ale to jsem byla ještě hodně malá a moc si na to nevzpomínám.
Starý pan Vaněk sedí na lavičce před svým domem a když mě vidí, vstane a dobelhá se až k plotu.
„Dobrý den,“ pozdravím a on jen pokývá hlavou.
„Představ si, naše Evička byla poprvé v tanečních. To bylo poprasku, tři hodiny hledala rukavičky a vztekala se. To já když chodil do tanečních...“ usmívám se a poslouchám, jak chodil pan Vaněk tančit... „.. to byly děvče jiný časy...“
Taneční. Do těch se těším už od té doby, co jsem byla schopná se postavit. Maminka ze mě šílela, když jsem se v jednom kuse chtěla naučit valčík a babička mi zase až přehnaně ochotně předváděla polku.
Jenže při každoročním neúspěšném pokusu zapsat se do kurzu mi maminka vysvětluje, že do tanečních se chodí až po základní škole a na plesy, na ty s ní můžu až po tanečních. A táta se mi směje, že jsem kopyto, a že bych všechny pošlapala.
Uznávám maminčin názor. Vypadala bych mezi těmi dospělými dívkami divně. Kopyto nejsem.
„A nechceš trochu jablek? Koukám, že vám to zase všechno popadalo. To ta naše jabloň, ta něco vydrží. No jo... Nic už není jako dřív, co... Tak já tě nebudu zdržovat. Až půjdeš nazpátek, tak si zazvoň, a já ti přinesu ta jabka. A pozdravuj kamarádku,“ mává mi ještě.
Jdu ulicí a přemýšlím. Že nic není jako dřív? Mně se nezdá. Připadá mi všechno stejné... nic se nemění.

Klopýtám v botách na vysokém podpatku a rovnám si sukni krátkých šatů. Snad mi to alespoň trochu sluší...
Přeskakuji hromádky listí v ulici a snažím se nešlápnout na žádný ořech, mohla bych uklouznout a nebo si zničit nové boty.
Cítím ohníček, slunce unaveně zapadá a studený vítr mi cuchá právě umyté a učesané vlasy.
Náš pes mi štěká na pozdrav a já na něj jen mávnu.
Soused za domem pálí listí. Jablka už nikdo nepeče, protože sousedka se odstěhovala a vzala s sebou dceru, a syn, tak ten už má jiné záliby. Nedávno jsem ho viděla na zahrádce naší hospůdky a ani se nenamáhal mi odpovědět na pozdrav.
Ohlížím se na místo, kde bývala louka. Vyrostly tam domy milionářů z Prahy, připadám si jak ve vilové čtvrti. Náš dům mezi takovými domečky vypadá jak pěst na oko a my, normální lidé, jsme sousedům pro smích. Ale kdo by se tím trápil.
„Dobrý den, pane Vaněk,“ zdravím a mávám na stařečka, co sedí na lavičce před domem.
„Ahoj, děvče. Tak co, už taky pádíš? Říkal jsem ti to už? Evička se dostala na tu ekonomickou. Víš, na tu vysokou. Teda to ti povím, to zas bylo povyku, příští týden má nějakou tu přednášku a už je z toho celá... No jo. To za mých časů, to se nám ani nemohlo snít, o nějakých přednáškách... Já tě zdržuju, viď... Tak utíkej a stav se třeba zítra, mám tu pro tebe pár hrušek. Naše jabloň chytla nějakou plíseň, jabka spadaly nezralý a asi jí budu muset porazit. Tak jdi už, a pozdravuj tanečníky. To aby si děda pak pořídil flintu!“ směje se.
Normálně odhání nápadníky táta, u nás děda. „Můj“ otec odešel už před rokem, a tvrdil, že mu máma zničila život, a že už se nikdy, nikdy neožení, protože jsme pro něj všechno. No, pokud vím, termín svatby ještě není pevně dán, ale má to být někdy na jaře. Moji budoucí macechu jsem ještě neviděla, jen na fotce, ale je jí 25, a na to, že můj otec nepatří k nejmladším, je to docela vtipná představa.
„Děda má někde vzduchovku,“ pokrčím rameny a zamávám.
„Jo, počkej ještě. A co ta tvoje škola, dobrý? Na co že ses to vlastně dala?“
„Na chemii. A dobrý, teda.. zatím. Tak nashledanou!“
Ještě slyším, jak si nechápavě odfrkl a jak si něco bručí. Ale já už nemám čas, jdu přece do tanečních. Konečně!
Nemyslím na nic, těším se, až si zatančím. Že by se přeci jen něco změnilo? Asi ano, možná nic nebude jako dřív...

„Tak brácho!“ křičím do domu a vybíhám na novou, asfaltovou silnici. Ořechy byly pokáceny už loni a ta odporná silnice... tu udělali přes léto. Na naší ulici nezůstal jediný keř, všechno vytrhali, do posledního lístku. Náš pes štěká na pozdrav, jen to zůstalo stejné. Oheň není cítit, soused nemá co pálit. Kde jsou ptáci, co odlétali do teplých krajů... asi jsem je zase zmeškala, možná letos odletěli dřív.
Na silnici se konečně vypotácel můj mladší bratr, vypadá trochu jako tučňák a zdá se, že na sebe vylil celý litr vody po holení nebo tak něčeho.
„Přijdeme pozdě,“ netrpělivě přešlapuji a čekám, až si upraví vlasy a až konečně vykročí.
„Fouká vítr,“ zabručí a líně udělá pár kroků.
„Pojď už...“
Něco si mumlá a mě ani nezajímá co. Jdu rychlým krokem a slyším capkání za sebou, sláva, konečně se hnul.
Míjíme dům pana Vaňka. Jabloň už skutečně nestojí. Pokáceli jí. Pan Vaněk se toho ale nedožil. Nyní bydlí v domě jeho vnučka Eva se svým přítelem.
„Docela se tam těším,“ bručí bráška a já kývnu. Přestože je to blázen do metalu, založil si skupinu a den co den mlátí do bubnů, naštěstí se nestaví proti tanci.
„Nějak to přežiju, nechci bejt dřevo, musim přeci na ples hudebky, a tam se kromě tý strašný dechovky i tancuje,“ tvrdí. A má pravdu, bohužel je odsouzen k místu v městské dechovce, pokračovat v hraní na trubku byla mámina jediná podmínka, aby se mohl věnovat bicím a aby mohla být z našeho sklepa učebna.
„Doufám, že tatík nebude chtít přijít,“ vyslovil brácha své obavy nahlas, ale toho se já skutečně nebojím. Má teď spoustu práce, přestavuje nějaký domek pro sebe a svou mladou manželku. Vzali se až v létě, moje nevlastní matka se sice snažila ukázat, že by se dokázala postarat o dvě dospívající děti, kdyby musela, ale já se musela smát, vždyť je jen o deset let starší než já, jak by mě mohla „vychovávat“. Její maminka mě sotva pozdravila a netvářila se, že by mohla zastat roli nevlastní babičky, a já jsem upřímně ráda. Asi jsme si nebyly sympatické navzájem. Kdo by se kvůli tomu trápil, patrně ji už nikdy neuvidím.
Taneční... Já se tam taky těším. Co na tom, že tam jdu už po třetí... Koneckonců spíš se bavím díváním na ty, co tančit neumí a sedím na židli mezi svými přáteli a povídám, co je nového.
Tak. Změnilo se snad všechno. Nic není a nebude jako dřív, teď už to vím. A co s tím nadělám. Dívky v tančeních mi připadaly tak dospělé. Možná i já připadám dospělá holkám na základních školách.

Časy se mění, možná to tak má být. To, že nechci, aby se měnily, neznamená, že se měnit nebudou.
Nikdy se nepřestanou měnit.