Výtah – důvod ke strachu

„Pane bože. Už je čtvrt na jednu.“ Nevím, proč jsem to tak vehementně zvolala, když jsem byla ve firmě v tuhle hodinu už sama. Jako jediná mezi všemi těmi stoly a počítači jsem si připadala buď, jako ten největší pracant nebo, jako ten největší lempl, že jsem si svou práci nestihla udělat včas. Řekla bych spíše to druhé a teď tu musím zůstávat po pracovní době, jak galejník.
Už mi zbývá vyplnit jen poslední formuláře a můžu jít domů. Tedy jet. Z devátého patra se mi po schodech nechce i s mou klaustrofobií.
Vše jsem pouklízela, pozamykala a těšila se na sobotu. Ona je tedy sice už dnes, ale je noc. A noc já nepočítám. Zítra si zajdu koupit tu novou knihu. Na její koupi se totiž chystám už týden. Došla jsem k výtahu, zmáčkla tlačítko a nastoupila. Asi v úrovni třetího až čtvrtého patra se výtah zastavil. Fajn! Zmáčkla jsem tedy opět přízemí, ale ten výtah se nerozjel. Zmáčkla jsem tedy opět tlačítko ? asi tak 50x za sebou, ale nic se nedělo. Zmáčkla jsem ?, jenže ten také nefungoval. V panice jsem začala mačkat všechna tlačítka: ????????????????, ale nebylo mi to nic platné. Místo toho, aby se výtah rozjel, přestala fungovat elektřina. Zhasla všechna tlačítka a nakonec i světlo. Ne! Nesnáším stísněné prostory a navíc, když je v nich tma. To už bych vyletěla z kůže. Nesmím se poddávat panice a musím zachovat klid. Mám u sebe přeci mobil. Někoho zavolám a budu vysvobozená, jak jednoduché. Jenže já mám k sakru vybitou baterii. Nedovolám se ani do …
Budu tu asi muset přenocovat. To ne. Už se mi špatně dýchá. Jsem celá zpocená. Svlékla jsem si sako a boty. Z kabelky jsem si vytáhla bonbón na uklidnění, ale nepomohl mi. Bylo mi čím dál hůře.
Zuzano, co ti vždy říkala tvá matka? Jsi děsný strašpytel. To říkala. Co budeš dělat, až se ti jednou stane něco doopravdy vážného? Ach mami. Už znám odpověď. Nic. Neudělám nic, jelikož mi tu nic nepomůže.
Vzpomínám si, jak mě jako malou, brácha zavřel do skříně. On to myslel vtipem, ale já se tam málem zbláznila. Dokonce mě naši museli celý den utěšovat. Já jsem měla od té doby všechny své věci v zásuvkách.
Jenže tady nejsou moji rodiče, aby mně otevřeli a utěšili. Není tu ani můj přítel Martin. Ten si s mým strachem z výšek také užil. Jednou jsem totiž nemohla odemknout koupelnu, protože se v zámku zlomil klíč, než to ale Martin opravil, já byla úplně psychicky vyždímaná. Celou tu dobu v koupelně jsem si namáčela hlavu a pila, abych se vzchopila.
Tady ale není umyvadlo. Nemám se kde opláchnout a osvěžit. Shodila jsem ze sebe i kalhoty. To horko je k nevydržení. Nemohu dýchat a mám v kabelce poslední bonbón. Nemám tu ani plechovku s pitím, protože jsem si jí rozdělala k práci v kanceláři.
Dýchám čím dál rychleji a obtížněji. Netuším, kolik je hodin. Zdá se mi, že tu jsem celou věčnost, ale může to taky být jen hodina. Ale už teď vím, že je nejdelší v mém životě. Snažím se usnout, abych tuhle noční můru zaspala, ale nejde to. Bojím se. Přesně nevím čeho, ale strašně se bojím.
Když mi jednou prodavač přibouchl dveře u kabinky na převlékání, jelikož si myslel, že jsem nedopatřením špatně zavřela, zkolabovala jsem a musela pro mě jet záchranka.
Už skoro nedýchám. Usínám. Zřejmě únavou. Teď mě něco děsně píchlo u srdce.
„Tak jsme tu na ten výtah."
„To jste zlatí. Někomu se zřejmě zasekl a nenahlásil to. To je ta zodpovědnost zdejších zaměstnanců.“
„Hej. Pane bože. Tady leží mrtvá ženská.“
Lékař určil diagnózu na infarkt: „Ta žena utrpěla velký šok a její srdce to nevydrželo.“
A co budete dělat vy, až se vám jednou stene něco doopravdy vážného?