Tohle jsme přehnali. Promiňte pane učiteli

„Jsem váš nový kantor. Jmenuji se Václav Tomsa a budu vás učit českému jazyku. Doufám, že zde sedí 30 dospělých lidí a že spolu budeme dobře vycházet. Neomlouvám vyrušování o hodinách, takový žák si u mě žádá spravedlivé potrestání. Nestrpím nenošení zadaných úkolů, referátů, či podobných zadání, které si musí doma a to zdůrazňuji doma, vypracovat. O hodině budou zraky všech směřovat směrem k tabuli, tj. tedy na mne. Nikdo se nebude otáčet. To beru jako vyrušování a jak jsem se již zmínil, je to určité požádání žáka o trest. No. Myslím si, že jsem se již představil a seznámil vás se svou výukou. Přejděme tedy k pomůckám, které budu vyžadovat, aby jste si do mých hodin nosili. Jsou to. Bílé papíry formátu A4 na slohová cvičení, úvahy a eseje. Linkované papíry formátu A4 na diktáty. Dále sešit na poznámky, nejlépe linkovaný a formátu A5. Sešit na literaturu bude nejlépe v tvrdých deskách. Druhý deník, též formátu A4 bude na povinnou četbu a výpisků z ní. Dále desky…
No. Nyní by jste se mi měli představit vy.“
„Já se z toho picnu. By mě zajímalo, co po nás budou chtít na školách, když on chce tohle v devítce.“
„Kdo tu hovoří. Dnes je první den. Odpustím vám tedy tento chybný krok. Ale varuji vás. Příště ať se to neopakuje.“
„Crrrr“
„Tak se rozloučíme. Nashledanou zítra. Nezapomeňte si přinést všechny věci.“

„Ještě, že je konec. Druhej den a ten magor takhle prudí. Mám hlavu plnou starostí, kde si nechám píchnout nos, a on mě zatěžuje s nákupama. Se mu na to pěkně a z vysoka.“
„Deniso. Viděla si ho. Ten tě zejtra zrube do běla, jestli to nebudeš mít.“
„A bude to formát A4. A taky A5. To mi může rovnou říct, co z toho papírnictví brát nemám a bude to snazší nakupování. Já mám vážně haldu jinejch věcí. A ne toho tyrana.“
„No, jak myslíš.“
„Sim tě. Moc to přeháníš. Nebuď, jako ten vocas.“
Jo ona Deniska to bere moc laxně. Stačí jí to, co slyší z hodiny a má za jedna. Bože, jak ona to dělá. Já si z hodiny pamatuju jen zvonění a to jen proto, že se opakuje každý den několikrát. Já se holt musím drtit. Jinak půjdu někam na hnojárnu a tatí mě přizabije.

Už mám pecku v nose. No za půl hoďky mi jede bus. To se na nákupy těch blbostí do školy vy.. To už je 8. No, asi jsem, zaspala. Tak holt přijdu pozdě.
„Dobrý den. Chci se omluvit, že jsem přišla pozdě.“
„Aha. Dobrý den. Vaše jméno?“
„Denisa Kolbová.“
„Deniso! Vy jste dojíždějící?“
„Ne bydlím tady.“
„Tak to nebudeme nijak komplikovat. Zapíši vám hodinu absence a dostanete trest.“
„Ale vždyť je to jen pět minut.“
„No pakli, že to berete takto, tresty budou dva a odmítám o tom dále diskutovat. Posaďte se a ukažte mi své pomůcky!“
„Já mám ale jen ten sešit.“
„Ale. Tak na pearcing bylo času dosti, ale na koupení pomůcek do hodin českého jazyka a literatury vám zřejmě času nezbylo, že?“
„Tak to není.“
„Ovšem kloudné vysvětlení mi nepodáte. Takže mi zítra přinesete úvahu o tom, kterak má student nakládat s volným časem, 200x mi napíšete seznam pomůcek do hodin a vypracujete referát na téma problém dnešní mládeže. Pochopitelně na 10 stránek formátu A4. Referát bude psaný na PC, stejně tak úvaha, ale trest bude psaný ručně. Nějaký dotaz?“
„Ne.“
„Říkáme ne pane profesore.“
„Ne. Pane profesore.“
„Toto se týká každého, kdo bude nějakým způsobem narušovat program a dění mých hodin.“

„Deni. Já ti to říkal. Nehraj si s ním.“
„Já se po.. To abych vykradla knihovnu a celej den se nehnula z baráku. Vždyť jsme chtěli jít do hospody.“
„To mě mrzí. Ale radši to udělej. Nebo budou kecy.“
A tak jsem hned ze školy zavolala mamině, že musím zůstat v knihovně a že přijdu až pozdě večer. Taky, že jo. Měla jsem co dělat, abych si udělala poznámky z tuny knížek, které mi knihovník půjčil. Vzala jsem si poznámky, strčila je do báglu a odkráčela domů. Měla jsem úplně vykoukaný oči. Doma jsem pokračovala na počítači. Nikde na internetu nebylo nic, co by mi nějak extra pomohlo. Tak jsem si jen vyjela články z novin o kriminalitě mládeže, její drogové závislosti atd. V deset večer jsem byla hotová s referátem. Měl 9 a 3 strany. Ještě tu úvahu a trest a jsem hotová. Ve čtvrt na jednu jsem se šla mýt a takový ty blbosti a do postele jsem se dostala v půl druhý.
„Tú – Tú – Tú…“
Ten budík je svině. Jenže já musím vstávat dřív. Musím si koupit ty blbosti do školy. Jinak mně ten vůl zase naloží práci na celej den.
Uf. Stačilo mu to. Jenže dneska, pro změnu, dostali trest asi 4 lidičky. Teda ale za takový banality, který normálně kantoři přehlíží. Naše úkoly byly šílený. Vypracovat 8 stran cvičení v učebnici, 2 v pracovním sešitě a napsat fejeton na téma: zásuvky. On je vážně vyšinutej. Všechny věci jsou na známky.
Další den mi dal oznámkované mé práce. Referát za 3, jelikož chyběla 1 stánky a on řekl jasně 10 stran. Za úvahu mám 4, jelikož je bez duchaplného názoru a racionálního pohledu a je v ní plno nežádoucích prvků. No a trest se neznámkuje. Ale referát budu vypracovávat nový, tentokráte na 20 stran a na téma: lži v literatuře. To je totiž trest za můj první, špatně vypracovaný referát. To je přeci buzerace, jak na ruský frontě. Co si myslí, že mám jen češtinu. Taky je tu 12 dalších předmětů a mé volno.
Začali jsme být vysílení. Neměli jsme nic do ostatních hodin. Tomsa nás vyždímal každý den. Učitelé si začali na naší třídu stěžovat. Stěžovali si na všechny třídy, které ten tyran učil. My ale už neměli síly se učit do jiných hodin. Měli jsme tolik trestů a úkolů, že se zkrátka jiné psát nedaly. Tomsa nás šikanoval a psychicky týral. Sepsali jsme petici, ale nepomohlo to. Snažili jsme si stěžovat slovně u ředitele, ale ten měl pro nás pouze výsměšný postoj. Naši rodiče si stěžovali a žádali výměnu kantora, ale taky bezúspěšně. Někteří z nás tedy chtěli zakročit sami.

„Kluci. Co s tím volem budem dělat?“
„Já bych věděl.“
„Tak mluv nebo ser písmenka a já si to přečtu.“
„Jo a pak to zapiš do čtenářského deníku, či na to vypracuj esej. Přeštípnul bych mu lanko Volovi.“
„Co, že?“
„Brzdový hadičky víš?“
„Jo tak.“
„Pán si půjde na pár tejnů poležet do nemocnice a my dostanem někoho nového.“
„Kdo to udělá?“
„Ty, já a Radek. Protože nás celou dobu slyšel. A Denisa bude mlčet. Ty budeš hlídat vchod, Radek parkoviště a já to udělám.“
„Tak zejtra?“
„Jasně.“
„O matice, to bude klid. Řekneme, že jsme nevěděli, kolik je a zdrželi jsme se na odpoledce.“
„OK. Domluveno.“

Musela jsem mlčet, ale bála jsem se. Kluci to vážně udělali. Druhý den nám oznámili, že se náš češtinář zabil, jelikož mu nefungovaly brzdy. Dostali jsme náhradu, ale za týden vyšla pravda najevo. A moji 3 kamarádi byli zatčeni. O mně, jako o spoluviníkovi nikdo nevěděl. Mlčela jsem a kluci taky. Jenže jsem byla požádána o proslov na pohřbu, abych vyjádřila rodině omluvu, za své spolužáky.
Do sborovny jsem dala jednu verzi, ale přečetla jsem druhou. Pouze začátek byl stejný:
„Vážení pozůstalí, dovolte mi, abych za celý učitelský sbor i žáky naší školy vyjádřila soustrast. Avšak za sebe, jako žákyni profesora Tomsy, musím říci, že se dokáži ztotožnit s chováním odsouzených žáků. Ne v tom, co provedli, ale že chtěli nějak zarazit kantorovo počínání. Kantor nás šikanoval a psychicky týral. Neměl pochopení vůči nám i jiným kantorům. Kdyby se nestala tato tragická událost, byli by slabší z nás skončili na oddělení psychologie, či dokonce psychiatrie…“
Za můj proslov mě vyrazili ze školy. S mým posudkem mě nevezmou na žádnou jinou školu. Pouze jsem přestoupila na jinou základku. Vypracovala jsem referát o 20 stranách formátu A4 na téma: problém dnešní mládeže a Zaslala ho do své bývalé školy. Kopii jsem položila na hrob Tomsy. Myslím, že teď by s ním byl spokojen.
„Tohle jsme přehnali. Promiňte, pane učiteli.“