Přátelství

Na Slatinu se pomalu snášel soumrak a obrysy se začaly stále více potápět do tmy, do pozdního večera. Houpal jsem se na jedné z houpaček, na té druhé seděla o rok mladší holka, která se připojila k naší partě teprve před nedávnem. My, ostatní z party, jsme se znali od útlého mládí. Jezdili jsme spolu na dovolenou k moři, na hory, na pétanque atd., kdežto Báru, jak se dotyčná kamarádka jmenovala, jsme potkali o hodně později. Nicméně jsme ji hodně rychle přijali mezi nás. Byla to skvělá kamarádka, které bych se nikdy nebál něco svěřit. Vím, že by mi vždycky pomohla.
Houpali jsme se a celkem jsme se bavili. Nedaleko na pařezu seděla Arča, jedna z naší party, o dva roky mladší než já, moc ji nemám v oblibě, je hodně slyšet, hraje si na dospělou a je umíněná. Seděla tam potichu, skoro jsme ji přes tu tmu neviděli, a asi se jí něco honilo hlavou. Najednou vstala a z ničeho nic řekla, že stejně ví, že mě Bára miluje. Asi nikdy nepochopím, jak na to přišla. Nikde nebyl ani jeden malý náznak toho, že bychom k sobě cítili ten záludný pocit - lásku. Nejspíš jen záviděla, že si dobře povídáme, a tak na sebe chtěla nějak upozornit. Ale o to vlastně ani moc nejde. Hlavní je odpověď Báry, kterou jsem vůbec nečekal. Myslel jsem si, že Bára bude reagovat v duchu, jak to obvykle chodí na základkách. Čekal jsem, že řekne něco ve smyslu, jako: ,,To není pravda, ty krávo! Nevím, kdo je do něho zabouchlej…“ Jenže ne. Bára naprosto klidně a pohotově odvětila: ,,Já ho nemiluji, já ho beru jako skvělého kamaráda, který je mi oporou v nesnázích.“ Tím si mě naprosto získala a nevím, co by se muselo stát, abych se s ní rozešel ve zlém. Je to jedna z mých nejlepších kamarádek, ne-li nejlepší.