Sbohem mami

Rozkopírovaný stránky skript jsou přilepené izolepou na kuchyňské lince. Peču kuře a zároveň se čumím do papíru, na kterým jsou nic neříkající definice. Klára utírá prach a zem, David luxuje. Koupelnu a záchod jsem před tím uklidila sama. Celý byt je v pořádku. Najednou se rozletí vchodové dveře a v nich máma. Jak jsme se domluvili, děláme, jakoby tam nebyla. Dvojčata uklízí, já vařím. ,,Ahoj," pozdraví. ,,Čau," odpovím, ale ani se na ni nepodívám. ,,Dělám kuře, dáš si?" přikývne. Dvojčata právě douklízela. David připravuje stůl a Klára vytahuje z kuchyňské linky talíře. Vše je dokonale nachystáno. Jsem na sebe pyšná. Po obědě jdu s obálkou za mámou. V obálce zůstala tisícovka ze dvou tisíc. ,,Ale z toho ste nemohli žít." ,,Ale mohli, mami a dopřávali jsme si teplý snídaně!" Máma se na mě nechápavě dívá. Čekala, že to nezvládnem. A chtěla mi to pak otloukat, ale já, my jsme to zvádli. Matka kráčí k ledničce, chce vidět její obsah. Usmívám se, lednička je plná. Mámě došla slova, ale mně ne. ,,Mami, vidíš, že jsem schopná se postarat o 3 lidi a tří pokojový byt. Tak proč bych nezvládla dva dospělé a dvoupokojový byt?" ,,Natálie, ty....ty jsi ještě dítě! Nemůžeš žít sama a s mužem!" ,,Ale můžu, můžu maminko a ty to víš. Mami, Tadeáš mě miluje, já miluju jeho a nevzdám se ho. Promiň, ale všichni chlapi nejsou jako Otec. Všichni takoví nejsou. Jestli to chceš vědět i přes ty čtyři roky, co jsme spolu, jsem s Tadeášem ještě nespala a víš proč? Protože mi řekl, že nejdřív musíme oba dodělat školu a pak, pak se spolu můžeme vyspat. Maminko já tě mám moc ráda, ale chci žít svůj život. Prosím, dovol mi to," máma vrtí hlavou. V tom případě musím udělat to, co jsem chtěla už před týdnem.
Jdu do pokoje, otevřu skříň a z nádstavce vytáhnu můj obrovský kufr, ten který jsem si koupila za brigádu a jela s ním do Švédska. Balím věci. Trička, džíny, bundu, pyžamo, obrovskýho plyšovýho medvěda, boty. Na vrch hážu moje Cédéčka a část knížek. Vytahuji obrovskou cestovní kabelu, taky mou, a hážu do ní zbylé knihy, skripta. Ještě vytáhnu obálku a píšu Kláře a Davidovi dopis: ,,Dvojčata, vždycky stůjte při sobě, ať se děje, co se děje. Pamatujte, že máte jeden druhýho a taky mě. Teď jsem odjela. Maminka musí pochopit, že jsem dospělá a že i vy už nejste děti. Mám vás oba moc ráda. Pomáhejte tady mamince, ale zároveň se nenechávejte svazovat jejími příkazy. Mám vás oba moc ráda. Kdybyste měli oba jakýkoliv problém, moje telefoní číslo znáte a tady je moje adresa. Líbá Vás vaše sestra Natálie."
Zalepím obálku a vyjdu z pokoje. ,,Kam jdeš?" ptá se máma. ,,Pryč." ,,Kam pryč?" neodpovídám, vezmu kufr a jedu s ním výtahem dolů, tam na mě čeká Tadeáš: ,,To je všechno, zlato?" ,,Ne, ještě taška a batoh." ,,A nechceš si to přece jen rozmyslet, tvý mámě to bude líto." ,,Ne, Tadeáši, ne." Líbne mě do vlasů.
Vezmu tašku, podívám se mámě do očí, máma se na mě dívá nechápavým pohledem. ,,Mami, musí to tak být, mám tě moc ráda. Jsem ti vděčná, za to všechno, co jsi pro mě udělala, ale já už chci mít vlastní život. Sbohem mami." Máma mlčí. Zabouchnu dveře a kráčím k výtahu. Dole mi Tadeáš pomůže s taškou do auta. Podívám se do třetího patra našeho paneláku. Za záclonou stojí nezřetelná postava, ale já moc dobře vím, kdo to je. Podívám se tam znova............................. ,,Sbohem maminko"