u řeky

„Už spolu nechodíme ani na večeři, do kina, pořád jen sedíš na pivě s těma svýma kámošema,“ vyčítavě mu vmetla do tváře hned poté, co se posadili na jednu z oprýskaných laviček u řeky. Mhouřil svoje tmavé hnědé oči proti zapadajícímu slunci. Lehký vítr mu přinesl závan zatuchlé rybiny smíchané se sladkou vůní kvetoucích stromů. Znechuceně protáhl obličej, neměl náladu na vážné rozhovory. Marně vzpomínal, kdy naposled trávil noc doma. Zachmuřeně povytáhl obočí: „Víš, že mám teď spoustu práce.“
Nadskočila, jakoby ji štípla včela: „Ale to přece vím, ale stejně bysme občas někam mohli zajít ne? Vždyť poslední dobou ani nespíš doma, pořád dáváš přednost těm svým pochybným kámošům.“
Při slovech „nespíš doma“ zasněně zavřel oči. Už dva týdny měl milenku. Představil si její světlé vlnité vlasy vonící zvláštním tajemstvím. Celé její tělo i chování bylo zahaleno jakýmsi tajuplným hávem, který se mu stále nedařilo odhrnout. Vzpomněl si na její slova, která ho vždy zarazila a nutila k zamyšlení. Opravdu úžasná, pomyslel si, kdepak milenka na jednu noc. Chybělo mu nejen její vášnivé tělo, ale celá její bytost, osobnost skrývající se pod přitažlivým zevnějškem. Ze strany pohlédl na svoji dlouholetou přítelkyni. Vlasy se jí leskly ve večerním slunci, ale pohled byl zakalený starostmi jako voda v řece. Neposlušný pramen vlasů si neustále upravovala za ucho, druhou rukou si nervózně pohrávala s prstenem. Viděl na ní, že dostala strach, co jí odpoví. Odvrátil od ní pohled a raději pozoroval plynoucí vodu. Na hladině se lehce pohupovala PET láhev. Sprostá realita, která ho vytrhla ze snění o celkem romantickém místě u řeky.
Z kabelky si vytáhla krabičku cigaret a jednu si rozklepanou rukou zapálila. Očima těkala z muže sedícího vedle ní na řeku, kolemjdoucí a červené linie vzdáleného obzoru. Rozptyloval ji svou prostě klidnou a vyrovnanou náladou. Už nemohla vystát jeho uvolněnou tvář a klidný dech, který byl až učebnicově pravidelný.
Zklamaně a už s mnohem menší vervou ho vytrhla ze zasněného přemýšlení: „Pamatuješ, co všechno jsme si plánovali? Chtěli jsme přece velkou rodinu, tři děti a dům… Všechno to byly jen moje bláhové sny, viď?“ podotkla trpce, „nikdys to nemyslel vážně.“ Pomalu se otočil a upřel pohled do jejích plačtivých očí. Ale ano, dřív to myslel vážně, dřív ji opravdu miloval, dřív si dokázal představit celý život, který by prožil jako milující manžel živící rodinu, vzorně pomáhající s domácími pracemi, tolerantní k tchýni i občasné manželčině migréně, falešně se radující nad manželčinou novou sukní, na kterou obětoval podstatnou část svého platu. Život, který by prožil jako muž raději bez názoru, „podpantoflák“ útrpně trávící veškerý volný čas na malém dvorku s unavenými stromy a povadlými květinami. Ano dřív si to představit dokázal. Ale pak poznal výjimečnou ženu, jejíž osobnost ho nutila hltat každé její slovo, každý názor a poznámku týkající se života, společnosti, politiky i nejprve zdánlivě bezvýznamného filmu, v němž dokázala najít podklady svého smělého pohledu na svět. Každou větou ho k sobě připoutávala víc a víc. Chtěl s ní chodit každý pátek tančit, vracet se až ráno, celý víkend prospat, hodiny si povídat, hodně jíst a pít a ještě víc se milovat… Zbožňoval její způsob života.
Rezignovaně natáhla nohy před sebe. „Co je pro tebe teda smysl života, když ne rodina a děti?“ Odlehčeně se usmál. „Smysl života? Nechtěl bych promrhat ani minutu,“ odpověděl a odešel vstříc svému předsevzetí.