Odpoledne v parku

Seděl v parku. Ona také. V ruce tužku. Knížka odložená stranou. Slunce jí pálilo. Přes hlavu přetáhl mikinu. Muselo být aspoň třicet stupńů. Otevřela láhev a napila se trochy vody. Lidé před ní spěchali. Věnovali se každodenním povinnostem. Nebo se jim vyhýbali. Vypnul telefon a zastrčil ho do kapsy. Květiny. Díval se na jejich krásný květ. S úsměvem je pozoroval. Zvláštní... Ony se na déšť těšily. Lidé ne. Lehla si. Rukou jezdila po trávě. Bylo to tak osvobozující. Už si ani nepřipomněla další špatnou známku z fyziky. Najednou jí to přišlo tak nedůležité. A vzdálené. Děti na prolézačkách se bavily. Smály se. Ano, smích doléhal až sem. Jejich matky seděly na lavičce. V poklidu debatovaly o svých novomanželích. Ptáci mu prolétali nad hlavou a hezky zpívali. Najednou se cítil skvěle. Zapomněl na problémy, které měl doma s otcem. A ona? Připadala si, jako by až teď otevřela oči. Jako by náhle procitla a víčka nemusela nechat přivřená, aby kolem viděla tu krásu. Příjemný den. Mraky z oblohy prakticky zmizely. Byla čistá... a krásně modrá. Jak vyjádřit ten pocit? Ten úžasný pocit, že člověk může být v klidu. Nic ho netrápí, nic ho netlačí. I na čas dokáže zapomenout. Místo alkoholu čirá voda. Místo počítačových her posezení v parku. Kousla do jablka. Vůbec to tady nepoznávala. Nebylo to jako nic v okolí. Nebylo to jako velkoměsto. Lidé se tu usmívali a byli šťastni. A ona s nimi. Bylo to obyčejné odpoledne v parku. Otevřel učebnici. Hned jí zaklapl. Nemohl se soustředit. Byl by schopný tady sedět hodiny. Bez toho, aby měl potřebu cokoli dělat. Ostatní to tak většinou neviděli. I tak ho však ukonejšil pohled na otce, co s dětmi hrál fotbal. Na zamilovanou dvojici honící se po cestách. Na kolisty, kteří neustále projížděli kolem... Cítila vůni stromů. Listí padalo podél těla. Hrála si s ním. Odhadovala, z kterých stromu asi je. Moc stromů ostatně poblíž nebylo. Neviděla je na každém kroku. Leda o prázdninách. Mimo město. Byl přeplněný štěstím. Normálně nemíval dobrou náladu. Ne, většinou byl smutný a den ho otrávil. Ale dnešní... Ten dnešní byl něčím vyjímečný. Necítil to, co obvykle. A měl z toho radost. Nebyl tu nikdo, kdo by ho obtěžoval. Nebyl tu nikdo, kdo by ho tu hledal. Mohl se uvolnit. Mohl dělat, cokoli ho napadlo. Vstal z lavičky a zadíval se do dáli. Koukala na slunce. Sundala si brýle a roztáhla ruce. Měla pocit, jako by to nikdy nemělo skončit. Kéž by to tak bylo. Ona by se tu mohla dále povalovat. Čas by neubíhal. Žádný stres, nic podobného. Jen vytoužený klid a nic víc. Rozběhl se. Zrychloval a zrychloval. Jen pro radost. Lidé si mysleli různé věci. Že si do parku šel zaběhat. Procvičit fyzičku. Že má naspěch. Tak to ale nebylo. On sám nevěděl, proč to udělal. Snad proto žádný důvod ani nebyl. Milovala to. Přírodu, pohodu. Vítr chladil. Bylo to až neskutečné. Ráj na zemi. Dokázal všem odpustit. Všechny přijal do svého království pokoje. Úsměvné tváře. Byly všude. I ta jeho... Spatřila ho. Uviděl ji. Zastavil. Sluneční paprsky ho oslepovaly. Byl jako smyslů zbavený. Připadalo mu, že jen sní. Dokonalý sen o dokonalém dni stráveném v parku. Mohlo ho něco nahradit? Upustila tašku a na tváři vykouzlila úsměv. Nemohla si pomoci. Zamávala. Mává skutečně na něho? Překvapeně zvedl ruku a pozdravil. Chvíli ji pozoroval. Její bezednou krásu, ve které se utápěl. Měla k němu jít? Koukla na hodinky. Už byl čas... Zvedla se a přes rameno přehodila brašnu. Otočila se a s úsměvem ukázala na hodinky. Přikývl. Věděl, že odchází. Nebyl z toho smutný. Díval se, jak kráčí pryč. Díval se, jak opouští své nádherné odpoledne v parku. Promnula si oči. Musela ale brzo vstávat. Krom toho jí čekala příprava na fyziku. Jak znala profesora, zítra ji vyvolá. Aby si vylepšila známku. Poslední závan vůně rozkvetlých květin. Pomalými kroky opouštěla park. Nechtěla. Ale musela. Byl čas znovu zavzpomínat na realitu... Odebral se domů. V hlavě měl její tvář, avšak měl i jiné starosti. Zřejmě by si měl promluvit s otcem. Bylo už opravdu na čase, aby to konečně vyřešili. Málem ho přejelo auto, když dobíhal tramvaj. A jemu došlo, že už je opět tam jako vždy. Ve velkoměstě... A tak skončilo obyčejné odpoledne v parku. Odpoledne, které je útěkem pro všechny, kteří jsou ochotni se mu poddat. Ona i on ho pravidelně prožívali. A přestože se nikdy znovu nesetkali, nebyli z toho nešťastni. Neměli důvod. Zůstala jim vzpomínka. Vzpomínka na jeden druhého. A zůstalo jim v hlavě, že to své překrásné odpoledne v parku prožijí i další... Třeba už dnes.