Dopis Tobě - Na rozcestí

Uprostřed tisíce cest. Tam jsem stála. Ztratila se mezi námi ta rovná cesta, na jejichž koncích jsme stáli my dva a vesele se na sebe usmívali. Šla jsem pomalým krokem za tebou a měla pevnou půdu pod nohama.

Večer jsi přišel z práce, schoulila jsem se do tvé náruče, když jsi seděl na červeném křesle v kuchyni a popíjel kávu. Vytrhávala jsem chloupky z tvého huňatého hnědého svetru a spala, tak v bezpečí, tak v klidu…

Najednou jsi se ke mně otočil zády a odcházel jsi. Moc rychle. Rozběhla jsem se až příliš pozdě, už jsem tě ztratila z dohledu, doběhla jsem na rozcestí. Klikatila se tu spousta cest, po které se vydat?

Křičel jsi. Chápu to, v poslední době jsem vysedávala u internetu víc než nad ostatními povinnostmi, ale měl jsi v tu chvíli, kdy jsi na mě řval, vědět, že ve škole dávám pozor a nepotřebuji se tolik učit doma. Měl jsi vědět, že nemám kamarádky, za kterýma bych chodila pokecat… Ale copak jsi se někdy zeptal: „Tak co, jak jde život?“ Ne, to by bylo nad tvé síly. Nenáviděla jsem, když někdo zvýšil hlas a ten den byl u tebe zhlášen na maximum. Bylo to neoprávněně, což ses dozvěděl, až sis na mně vylil zlost. Omluva? To není tvůj styl! Brečela jsem, zabořená tváří do psího kožichu. Nepřijde ti to zpětně jako trapná záležitost, abych se s pocity musela svěřovat jinému živočišnému druhu? Ne, tebe nikdy nezajímalo, jak se cítím, do dneška čekám na to promiň, ale vím, že se nedočkám.

Vstoupila jsem na jednu z cest a doufala, že to je ta pravá. Nikam to nevedlo, pokaždé jsem došla zpátky na to samé místo. Na rozcestí.

Pamatuješ, jak na mém stole ležely nůžky? A pamatuješ na škrábance na mých rukou? Ehm, vlastně, já byla vzduch. Zajímalo by mě, jestli jsi vnímal mou přítomnost, protože se na dlouho vytratilo tvé ranní: „Ahoj!“ Přála jsem ti zažít jeden jediný den, který jsem prožívala já. Slzy, deprese, nepochopení…

Když už jsem po sté stála na tom zatraceném rozcestí, přála jsem si vzlétnout. Přála jsem si, abych byla ostřížem. Chtěla jsem létat. Koukat ze shora na zem a najít tě mezi tou spletí cest, pak k tobě slétnout a už nikdy tě neopustit.

Vzpomínám, jak jsme spolu šli supermarketem a najednou zazvonil telefon. Máma. „Dědeček umírá, přijeďte se rozloučit…“ vzlykala do telefonu. A já s ní. Nikdy před lidmi nebrečím, ale tenkrát mi to bylo jedno. Na nemocničním lůžku dokonával svůj život člověk, kterého jsem na celém světě milovala nejvíc. A ty jsi mi s kamenným výrazem řekl: „Takový je život…“ Nenáviděla jsem tě.

Když dědeček zemřel a mně pořád nenarostla křídla, abych mohla doletět k tobě, uzavřela jsem se do sebe. Do svého nitra. A tím vznikla propast. Nejen mezi tebou a mnou, ale mezi lidmi a mnou. Mezi mnou a celým světem.

V té době vznikl malý obrázek. Černobílá osoba, znázorňující depresi, byla uzavřená do hranatého rámečku, po kterém šlehaly blesky. Já a svět. Já a deprese. Já?! Nesnáším slovo já. Vždycky jsem žila pro někoho a najednou nebylo pro koho žít. Jen pro… sebe?!

Náhle jsem ta křídla chtěla hned ze tří důvodů – doletět k tobě, doletět k dědečkovi, aspoň na chvíli a hlavně vyletět z deprese. Proč ne a ne ta křídla narůst?

Potom jsem potkala Honzíka. Člověk by neřekl, co všechno zmůže láska. Bála jsem se, že zklamu jeho i tebe, když vás seznámím, nemohla jsem se v tobě poslední měsíce vyznat. Potom vás osud seznámil sám, ty jsi se k němu choval tak, jako ke mně dříve, když bylo vše ve starých kolejích a on se choval přirozeně. Uvědomila jsem si, kolik toho máte společného a jak moc si rozumíte. A ty jsi pochopil, že už jsem skoro dospělá…

Objevila jsem takovou trnitou cestičku a nejistě po ní kráčela. Je to ta pravá?

Rozrazil jsi dveře. „Dobré ranko!“ vyřkl jsi do šera a mně vyhrkly slzy štěstí. Zmizel jsi sice hned do práce, ale vrátil jsi se zpátky ke mně do srdíčka a to bylo hlavní.

Narostla mi křídla. Chtěla jsem létat, létala jsem a létám, to jen díky lidem, kterým na mně záleží a mně záleží na nich. Mám je ráda, ale hlavně mám ráda tebe, tati!