V koutě duše

Alex se krčil v temném koutě svého pokoje a třásl se po celém těle.
Oči měl pevně zavřené, kolena, která objímal rukama, pevně přitažená k bradě a hlavu do nich vtisknutou. Schovával se před otcem. Před chvílí sem utekl z kuchyně po tom, co ho jeho stvořitel surově zbil. Od té doby, co zemřela matka, to bylo stále horší. Dřív otec své násilnické sklony ještě jakžtakž ovládal, ale po smrti své ženy neměl jeho syna kdo chránit. A tak mu byl Alex vydán na milost a nemilost.
Chlapec zaslechl zespoda stoupající těžké kroky. Polilo ho horko a ochromila hrůza. Při představě nenávistného obličeje zbrunátnělého zlostí se ještě více schoulil.
Kroky se přiblížily a vzápětí se rozrazily dveře. Do místnosti se vlilo studené bledé světlo z chodby a ozářilo chvějící se postavu v rohu.
Silný podsaditý muž přimhouřil oči a stiskl rty. „Co se, ty skrčku, přede mnou schováváš?“ zavrčel nenávistně, ale nehnul se z místa.
Alex, paralyzovaný strachem, nebyl schopen na otce ani pohlédnout. Trochu zvedl hlavu, ale pohled mu dopadl pouze na mužovy nohy. Neodvažoval se mu podívat do očí.
„Tak já tě naučím poslušnosti a hrdosti, můj syn nebude zbabělec!“
Při těch slovech Alexovi tuhla krev v žilách. Vytřeštil oči a přidušeně vykřikl, když spatřil v otcových rukách zalesknout se velký kuchyňský nůž.

***

Mladý elegantní muž kráčel parkem, v době polední přestávky téměř prázdným. Hlavu nesl hrdě vzpřímenou, tělo rovné a chůzi pevnou a jistou. Jiskrné šedé oči musel téměř neustále mhouřit, protože mu do nich svítilo ostré slunce. Lidí sem tam procházejících kolem něj si nevšímal, až náhle zaslechl zavolání: „Alexi!“
Zastavil se a užuž se chtěl lhostejně otočit, když najednou ten hlas poznal. Byl chraplavý a starší, než když ho slyšel naposled, ale stále si ho pamatoval. Na ten nezapomene nikdy.
Ztuhle a pomalu se otočil, na tváři chladnou nepřístupnou masku.
Doběhl k němu starší muž.
Vlasy už měl prošedivělé, tvář zarostlou a strhanou, oblečení ošuntělé. Oči mu však živě plály nadšením.
„Alexi…“ vydechl dojatě a vztáhl ke svému synovi ruku, ale ten ucukl.
Přeměřil si ho tvrdým pohledem. Jeho otec tedy ruku zaraženě spustil a pokračoval:
„Chlapče, je to už tolik let, co jsem tě neviděl. Myslel jsem, že už tě ani nikdy neuvidím…“ usmál se.
Alex neprokazoval žádné známky citu. Chvíli mlčel, pak promluvil: „Bylo by to tak lepší,“ zamyslel se, „otče,“ dodal po chvíli a otočil se k odchodu.
Otec ho popadl za paži. „Alexi! Přece jen tak neodejdeš!“
Mladík obrátil oči v sloup a snažil se potlačit vlnu odporu, jež ho zalila. Klidně se otci vymanil ze sevření. „A proč ne?“ obrátil se.
Muž zůstal zaraženě stát.
„No protože… jsem tvůj otec!“ vyhrkl nakonec a Alex v jeho hlase rozpoznal počínající zoufalství. Pocítil jakési uspokojující zadostiučinění. Chladně se pousmál.
„Vážně? A cos udělal tak významného, že si říkáš můj otec? Krom toho, žes mě zplodil? Vždyť ty ani nevíš, co to slovo znamená.“
Starší muž stejné krve překvapeně zalapal po dechu. „Alexi! Co si to dovoluješ?“
Mladík by ani za život nepřiznal, že opět po dlouhé době pocítil to bolestně známé bodnutí strachu kdesi u srdce. Nedal na sobě nic znát. Beze slova se otočil a podruhé chtěl odejít.
Tentokrát ho otec zarazil nešťastnými slovy: „Jsi můj syn, proboha! Roky jsem tě neviděl! Vůbec nevím, proč mi tě vzali… byl jsem zoufalý!“
Alex poklidně a s nádechem podráždění pronesl:
„Dobře ti tak. Zapomeň na to, žes mě tady viděl. Ty a já už pro sebe neexistujeme.“
Tím pro něj nepříjemné setkání s otcem skončilo. Ne tak pro druhého muže.
Po pár metrech Alex znova zaslechl zavolání: „A proč?! Proč se mnou tak jednáš? Co jsem ti udělal?“
Alex ještě v zárodku potlačil vztek, který věděl, že by se stal nekontrolovatelným, otočil se k bezradnému otci čelem a jen okamžik přemýšlel, jak by zareagoval. Pak si spontánně rozepnul pečlivě upravenou košili (z té dálky naštěstí nebylo vidět, jak se mu třesou prsty) a odhalil šokovanému muži před sebou dlouhou silnou jizvu táhnoucí se mu od krku šikmo přes prsa až dolů k pasu a končící kdesi pod páskem nízko posazených kalhot.
„Tohle!“ zasyčel nenávistně a nechal svého otce zmateně stát uprostřed parku.