Čistému vše čisté

Svět byl příliš velký a neznámý, než aby o něm nějak přemýšlela. Byly jí tři roky. Drobná světlovlasá holčička s kudrnatou hlavou a zvídavýma šedomodrýma očima viděla kolem sebe všechno zajímavé. Byl tu nový dům, ve kterém bydlela s rodiči a mnoha jinými lidmi. Po stavbě tu zbyly hromady hlíny, kameny, roury a skruže, i černě natřené pletivo drátěného plotu, ohraničující počátek jejich nového dvouletkového sídliště, postaveného v roce 1951.
Za horkého počasí, když si před domem hrála, kanuly s pletiva měkké thérové kapky, které ráda brala do prstů, protože byly tak tvárné a tak pěkně lepily. Maminka jí pak hubovala pro její černě špinavé ruce a poničené blůzičky od asfaltu. Maminka hubovala a byla často přísná, ale tatínek, ten byl nejhodnější. Byl důstojníkem v kasárnách, odkud se vracel z práce vždy v uniformě, s placatou vojenskou čepicí a s aktovkou v ruce. Radostně ho vítala a hned se musela podívat, copak má dnes v té aktovce – ale byla tam vždy jen od maminky v ubrousku zabalená svačina, kterou nikdy nesnědl.

Tatínek byl velký. Po práci doma ji chovával v náručí. Nosil ji z kuchyně do pokoje, z pokoje do kuchyně - a ona tak lehounká na jeho pažích, blaženě poslouchala, jak jí zpívá příjemným tenorem jednu písničku za druhou. Když se ten Tálinský rybník nahání… Andulko, mé dítě… Byly to samé jihočeské….
Ano, věděla to jistě – tatínek je nejhodnější.
¨
Když ji maminka pustila pohrát si před dům, nacházela tam své kamarády Jirku a Mirečka. Byli velcí, tedy ne moc, ještě také nechodili do školy - a tak si hrávali spolu. Běhávali na prostranství ještě neuklizeného staveniště, a schovávali se v jamách, které se tam vyskytovaly jako stvořené pro dětská dobrodružství. A vůbec, to místo jim bylo tak přirozené a zajímavé, jak je všechno zajímavé pro človíčky ve třech, pěti letech.
Bylo horko, a ona s Jirkou a Mirečkem vlezli do jedné mělké jámy - chladila je tam příjemná vlhkost hlíny, vyschlé právě tak, aby se od ní už neumazali. Vešli se tam právě jen oni tři a cítili se dobrodružně. Sedli si na bobek, dívali se na sebe – asi čekali na nějaký dobrý nápad.
,,Sundej kalhotky," navrhl jeden z klučinů. Neviděla na tom nic špatného, proč taky? Kluci si se zájmem prohlédli, co ukázala a byli také vstřícní. Ukázali to svoje a když už nebylo nic jiného ke zkoumání, vylezli nezbedníci ven a pohráli si společně na troše písku. Pískovcové kameny, válející se tu hojně, brali do dlaní, třeli je o sebe a písek sbírali do plechového červeného kyblíku. Až se z oken domu ozvalo ,,Domů!.." - a museli na večeři.

Později toho dne, když se šlo spát, odestýlala maminka tu velkou postel v ložnici a také tatínek se chystal ulehnout. Jako vždy byla povídavá, pusa jí jela, jak chtěla vyprávět o všem, co jí šlo blonďatou kudrnatou hlavou. Ale co to? Proč tatínek najednou tak křičí? Je to ještě ten její hodný tatínek? Má najednou hroznou tvář, silný hlas, popadne ji a třepe s ní…
,,Řekni mi ještě jednou, co jsi to dnes udělala!"
Najednou ví, že se tatínek zlobí, protože vyprávěla, jak si s Mirečkem a s Jirkou pěkně pohráli v té jámě. Tatínek křičí a odnáší ji i s maminkou ven z bytu. Nesou ji dolů, po schodech do poschodí, kde bydlí Jirka. Maminka ji drží v náručí a ona musí před Jirkovou mámou znovu vyprávět, co bylo. Nechápe nic a stále víc a víc nabírá a neví, proč Jirka kroutí hlavou a kouká do podlahy. Je vyděšená – co se to jenom děje? Tatínek s maminkou ji ale nesou ještě do dalšího bytu, k Mirečkovi Maškovi.
Jeho tatínek je hodně velký, pod nosem má knír a maminka jí říkává: ,,Nezlob, nebo na tebe zavolám pana Maška, pan Mašek je zlý…"
Teď se otvírají dveře, a ona před sebou vidí Mirečka a pana Maška. Ničemu už nerozumí. Bojí se hrozně - a tak brečí a trhaně vzlyká. Zase musí vyprávět, co bylo venku v jámě.
,,Ukazoval jsi brabečka?" ptá se pan Mašek Mirečka, ale ten sedí na koberci, kroutí stále hlavou a hraje si s plechovou zelenou mašinkou. Proč jenom ten Mireček kroutí hlavou… Je zmatená, vyděšená, tatínek křičí pak zase chodbě i na maminku, která ji nese v náručí - až pan Mašek mizí konečně za zavřenými dveřmi. Blonďatá hlava pláče. Ráda by ten pláč už zastavila, ale nějak to v ní škube a pláče samo a sotva se nadechuje. Jako by se stalo něco strašného v tom jejím tři roky starém životě.

Nakonec doma usnula ve své postýlce, pod obrázkem anděla, chránícího dvě malé děti nad nebezpečnou propastí.
Také nad nevydařeným večerem se zavřela voda zapomnění. Je tolik nového a zajímavého každou hodinu nového dětského dne. Děti nevzpomínají, jen si pamatují. Dívají se zvídavě na přítomnost, kterou zkoumají ze všech stran. Teprve až se přítomnost dětí uložená v paměti promění ve vzpomínky, vynoří se i takovýto malý příběh před očima světlé, kudrnaté hlavy. Té, která po mnoha a mnoha letech pomalu už šediví. Ten příběh je tu zpátky - bůh ví proč…

Co bylo dál, a co tatínek?...
…Jakoby pak už nikdy nechoval, nezpíval…