Big city life

Postával na pěší zóně před jedním obchodním domem v Praze. Čekal na tramvaj. Vracel se domů, byl už večer, ne moc pozdě, ale už tam chtěl být. Nepodíval se na jízdní řád, věděl, že tady něco jede každou chvíli. Cestou od jedné zastávky ke druhé potkal pár policejních hlídek. Před synagogou, na křižovatce, jen tak na ulici. Pár dní před tím zasedala vláda. Hlavnímu městu údajně hrozily teroristické útoky. Jak se tak na ně díval, při veškeré úctě k jejich práci, přísahal by, že nečekají na teroristy. Nečekají na to, až někdo vytáhne zbraň. Až budou moci uplatnit svůj výcvik. Čekají na to, až se dostanou domů. Stejně jako on. Stejně jako většina lidí, až na ty, pro které je domovem město, pulsující a věčně živé. Rozhlédl se kolem sebe. Přemýšlel, jestli je tu víc lidí než ve dne. Asi to tak bude, to jenom jemu se zdálo, že ruch nikdy nepolevuje. Tohle měl na městu rád. Smrt tu nemá šanci, je hned smetená životem. Očima zkoumal okolí, tak důvěrně známé. Nic se neměnilo a přece bylo všechno vteřinu od vteřiny jiné. Nervózně přešlápl. Chtělo se mu na malou. Tramvaj pořád nejela. Mezi tisíci hlasy zařvala siréna. Modrá záře servala ubohé zbytky tmy z nebe. Po kolejích projel terénní vůz záchranné služby. Takové někdy viděl jet do údolí, které se táhlo kousek pod jeho domem. Sotva se noční čerň vyšplhala zpátky na těch pár míst, které jsme jí zatím nechali, byla opět sražena. Pár metrů od něj se prořítila sanitka. Otočil za ní hlavu. Byla to jedna z těch novějších, žlutě natřených krychlí. Působila moderně, připomínala takové ty americké lékařské seriály se superhrdiny v bílých pláštích. Jak se tak řítila kolem něj, na kratičký okamžik nahlédl bočním okénkem dovnitř. Ramena muže v červeném obleku záchranáře se rytmicky skláněla nahoru a dolů, tam a zpět. Pár vteřin vůz pokračoval v jízdě, než přibrzdil před zatáčkou. Zvědavě se podíval do oken ve dveřích, ale byla zakryta až na úzký pruh nahoře. Kapačka na bílém stropě. Sanitka zahnula. Jela směrem na motolskou nemocnici, aspoň on si to myslel. Najednou pocítil tu blízkost smrti. Tam mezi plechovými stěnami někdo ležel, někdo, komu přestalo bít srdce. Paže v oranžovém na něj narážely přes hrudní kost, stlačovaly ho a nutily krev rozlévat se krevním řečištěm do těla. Dělaly to, o čem tolikrát slyšel. Ale teď ho od nich dělily dva metry vzduchu a pár centimetrů železa. Komu to srdce asi patří? Může to být důchodce, který má život za sebou. Dítě. Někdo měl autonehodu. Padesátník s infarktem. Možná mu to udělal někdo jiný, možná si začal, možná si to zasloužil. Možná někdo nedaleko odsud právě umírá strachy o něj. Jeho smrt může zabít někoho jiného. A možná že pro něj nikdo plakat nebude. Kolik toho asi zažil, jaké vzpomínky měl? Na co asi myslel v posledních chvílích vědomí? Teď ležel v sanitce ujíždějící večerní Prahou. Jeho život závisel na jiných. Ujížděl kolem tolika lidí. Každý z nich přemýšlel nad svými věcmi, co si udělá k večeři, kdy se konečně ozve, kudy se kam dostane, co musí na zítra udělat. On bojoval o život a ani o tom nevěděl. Jeden z těch lidí postával na pěší zóně před jedním obchodním domem. Chvíli se ještě díval za sanitkou, pak otočil hlavu zpátky a nezúčastněně se zadíval do fasády protějšího domu. Konečně se objevila tramvaj. Rychle do ní naskočil. Už celkem nutně potřeboval na malou.