Zlý probuzení

Byla jsi malá holčička. Taková normální, tichá a nenápadná. Nosila si krásný šatičky, dva dlouhý copánky a hrála sis s panenkama. Jak ráda bys to všechno vrátila... Bylas ještě naivní a snad proto si ještě uměla být šťastná... Ani nevíš, kdy se to všechno změnilo. Kdy si poznala, že život se s tebou mazlit nebude. Postupem času jsi šťastný úsměv čím dál častěji měnila za slané krůpěje slz. Každý dostává od života kopance, ty jsi prostě řešila po svym...
Tvojí kamarádkou se stala láhev vodky, občas snad trochu trávy. Svět se zdál lepší. Bylo to přece tak nevinný, dělali to přece skoro všichni... Ano, tady jsi pořád měla šanci, že se vzpamatuješ a vybereš si správnou cestu. Všichni ti věřili. Zklamala jsi!
Krajkový šatičky vystřídaly kouřem nasáklé mikiny a roztrhané kalhoty, z dvou copů se staly přetrhané a rozcuchané dlouhé vlasy. Po naivitě ani stopy. Tvoje srdce ochladlo a ztvrdlo, člověk by si ho spletl s ocelovými špičkami na tvých kanadách. Slzy ti nejspíš vyschly. Vystřídal je prázdný pohled tvých očí a lhostejnost ve tvé tváři... Když jsi tenkrát stála před tím rozcestím, teď ti to přijde jak sto let, bez přemýšlení si vjela na tu špatnou kolej. Šílenou rychlostí. Nedívala se na cestu. Až teď sis uvědomila, že jedeš špatně. Pozdě. V takový rychlosti se těžko brzdí...
Teď vstáváš ze špinavýho chodníku, špinavá a unavená. Hlava ti třeští, klepou se ti ruce a třese s tebou hrozná zima. Marně šacuješ svý kapsy a hledáš další dávku, svoji jízdenku z reality. Jízdenku do světa, kde tě nic nebolí, kde je všechno fajn... Kde na tebe nikdo tak nezírá jako ta vychrttlá postava naproti tobě. Vadí ti její ledový oči plný zloby a zklamání. Chceš na ni zakřičet, vyhnat ji. Ale ona tam stojí dál. Nemilosrdně. Jdeš k ní blíž... Zamotá se ti hlava, když se dotkneš studené plochy zrdcadla! Tohle přeci nemůžeš být ty. Ta zničená, pobledlá holka? Tahle žijící troska, co tě ještě před chvílí tak děsila? Vyděšeně stojíš před tím zrdcadlem a marně hledáš svý krásný dva copánky. A co to máš na sobě za roztrhaný cáry? To přeci nejsou tvoje krajkový šatičky... A jak si sakra mohla vyměnit svý panenky za injekční stříkačky, schovaný po kapsách vytahanýho svetru? Co se stalo s tvojí usměvavou tváří. Teď na vidíš jen unavenou pleť, na který se rýsujou ošklivý vrásky...
Takhle sis to přeci nevysnila, chtěla si přece jen trochu povzbuzení, něčeho, co ti pomohlo snášet tenhle zkaženej svět. Jen na chvíli uniknout realitě...
Vždyť to všechno začalo tak nevinně... Dělali to skoro všichni. Oni vjeli na správnou kolej... Tys to nezvládla!
Třeba ještě zvládneš najít cestu zpátky... Otáčíš se, ale kolej je zarostlá bodláky. Za tebou je hustá tma. Snad kdyby ti někdo posvítil na tu těžkou cestu. Snad kdybys zaslechla něčí hlas, co by ti poradil, kudy jít... Ale nic z toho se nekoná, zůstala jsi tu úplně sama! Zlomená a ztracená... Ztracená ve vlastním životě!