Rudé tulipány

Ležel v posteli a nepřítomně zíral do stropu. Všude bylo hrobové ticho, jenom v jeho hlavě vřískaly naléhavé skřeky. Nemohl tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda. Takové věci se přece nestávají mně, ale jen ostatním lidem. Tohle NESMÍ být pravda. Ať se přesvědčoval jakkoliv, pravda to byla. A s odstupem času si ji začínal čím dál víc uvědomovat. Do hlavy se mu jako rozžhavený hřebík drala slova: ,,Už tady není a nikdo to nikdy nezmění.“ Snažil se je překřičet, ale čím více se snažil, tím více se prohlubovala jeho beznaděj. Padal hlouběji a hlouběji do černé propasti samoty.
Po tváři mu stékaly nepřetržité proudy slz a před očima mu vystupoval pořád dokola jeden a ten samý výjev: Zazvonil zvonek a on se nedočkavě přiřítil ke vstupním dveřím. Konečně! Po dvou měsících ji znovu uvidí a pevně obejme. Znovu ucítí její nenapodobitelnou vůni a bude si přát, aby ten okamžik nikdy neskončil. Máma se vrátila.
Když nedočkavě otevřel dveře a už se hrnul do máminy náruče, v tu chvíli jako by ho polili ledovou vodou. Zůstal nevěřícně stát na místě jako přikovaný. Něco tu není v pořádku. Na prahu bytu stáli dva policisté a tvářili se velmi ustaraně. Jakoby nemohli najít ta správná slova. ,,Vy jste pan Michalík?“, zeptal se nejistě vysoký policista s ustaraným pohledem. ,,A-ano, ...proč?“ zeptal se nechápavě mladík. ,,Mám nemilou povinnost vám oznámit, že vaše matka dnes odpoledne při havárii autobusu zahynula.“ Lukáš na něj nevěřícně vyvalil oči. To je jako ze špatného filmu. Máma nemůže být mrtvá. Hlavu mu prostoupilo děsivé ticho. Cítil jen tep vlastního srdce. Viděl strážníka, jak pohybuje ústy, ale už ho neslyšel. Nepřítomně zavřel dveře policistům před nosem, a sesul se k podlaze. Před očima mu vyvstal obraz smějící se mámy. Natáhl k ní ruku, ale nedosáhl. Máma se začala ztrácet a Lukášovi se v hlavě rozřinčela ohlušující siréna. Chytl se za hlavu a zacpal si uši. Jakoby mu hlava měla každou chvíli puknout. Ten tlak a ta bolest na hrudníku. Měl pocit, jakoby se celý roztříštil na kousíčky. Náhle všechno ustalo a on vyčerpaný a zničený zůstal ležet na podlaze a připadal si jako hromada rezavého plechu. Nebyl schopen jediného pohybu. Slyšel svůj rychlý přerývaný dech, dokud se únavou nezklidnil a neupadl do hlubokého neklidného spánku.
Když se probudil, ležel opět ve své posteli. Celé tělo ho bolelo od pobytu na podlaze. Když přišel úplně k sobě, první co ho vrátilo do kruté reality, byla vzpomínka na včerejší události: Máma je mrtvá, nemá už nikoho. Otce v protialkoholické léčebně a babičku, se kterou žil, v nemocnici po těžkém infarktu. Už nemá za kým jít, když bude potřebovat utěšit a láskyplně obejmout. Když si nebude vědět rady nebo si bude potřebovat s někým důvěrně promluvit, nemá nikoho, kdo by ho vyslyšel. Ta skutečnost ho bila do hlavy velkým kladivem, až byl z toho celý otupělý. Svět už viděl jen černobíle. Nevnímal ty krásy světa. Prostě už to nemělo cenu. V ten moment se rozhodl, že to udělá.
Dostal se na střechu vysokého panelového domu. Foukal tu silný studený vítr, který ho bodal do tváře, ale měl tu krásný výhled na jezírko nedaleko za městem. Zrovna zapadalo slunce a na obloze se vytvořily krásné rudé červánky. Byl to úchvatný pohled. Ale Lukáš nic z toho nevnímal. Jen nepřítomně stál na okraji římsy a přemýšlel, jestli to opravdu má udělat. Nahnul se a pohlédl dolů. Jako by byl úplně stranou od všedního života. A ani tady svou mámu nenašel. Stoupl si na úplný krajíček římsy a naklonil se. Najednou překonal onu hranici rovnováhy a už nebyla cesta zpět. Byla to nádhera. Připadal si, jakoby létal a celé jeho tělo ozařovalo obrovské rudé zapadající slunce. Ale najednou začal rychle klesat hlavou dolů. Už to nebyl let, ale pád. Zpanikařil a začal zuřivě mávat celým svým tělem. Každičkým svalem se snažil zastavit klesání, ale stále zrychloval. V hlavě se mu zrodil dlouhý a úzkostlivý výkřik plný beznaděje a smrti. Otevřel ústa a v hrůze se mu z hrdla vydral nepopsatelný jekot. Každou částí svého těla si uvědomoval, jak se přibližuje k tvrdé zemi. A v celé té šedi města pod sebou zahlédl rudé tulipány. Byly tak oslnivě nádherné. Pro takové věci stojí za to žít, pomyslel si...