Jednou to skončí...

Dřív si držel mojí ruku strašně pevně a tak nějak majetnicky. Měla jsem pak pocit, že mi nikdo nemůže ublížit, snad jen ty, protože kdyby si mě v tu chvíli pustil, připadala bych si hrozně ohroženě a ty bys mě pak snadno dostal ze hry. Tenhle pocit jsem i přes to nebezpečí měla ráda, možná proto, že jsem v tu chvíli vždycky myslela, že nás nic rozdělit nemůže. Důvěřovala jsem ti. Tohle jsem už dlouho nezažila. Už mojí ruku nedržíš vůbec sobecky, ale spíš jen tak, aby se "neřeklo"...
Před dlouho dobou si mi šeptal něžný slůvka. Vždycky se mi u nich zatajil dech a přeběhl mráz po zádech. Několikrát jsem si při tom připadala jak ve snu, nebo spíš jako v poblouznění. Teď už mi jen říkáš ty obyčejné fráze, které každý zná. Chybí ti ta tvá pověstná fantazie a nápaditost. A když už konečně s něčím přijdeš, nám co dělat, abych to pochopila.
Sedím na gauči, který jsme kupovali ve výprodeji. Vybrali jsme dobře, ne? Co jsme na něm všechno prožili. Ale to už je za námi. Každý kus nábytku mi něco připomíná... Už to takhle nevydržím... Pomalu mě ničíš.
Vím, že vedeš dvojí život. Z práce se vracíš čím dál víc později. Častěji jezdíš na pracovní cesty a máš snad každej druhej den večeři se spolupracovníky. Jednou když jsi byl údajně na služební cestě, volali z práce a ptali se, kde jsi. Tehdy mi vše došlo. Možná už jsem to dávno věděla, ale v ten moment se to už nedalo přejít. Ale já stejně nedokázala nic udělat. A když jsi přijel a vyprávěl, jak jsou tví kolegové pracovití a co nového jsi se naučil, jen jsem se pousmála a dala ti na stůl tvé oblíbené jídlo.
Jsem hloupá. To mi nemusí nikdo říkat, moc dobře to vím. Jdu si zabalit svoje věci. Tohle už se nedá snést. Doufám, že ti aspoň trochu budu chybět. Už docela dlouho bereš za samozřejmost, že přijdeš domů a máš uvařeno, uklizeno, vypráno, ustlanou postel a vychlazený pivo. Ale já nejsem stroj, potřebuji i nějakou úctu a lásku. A to mi už nedáváš a ani se o to nesnažíš. Mám tě ráda jako člověka, který mi pomohl pochopit, že na lásku potřebují být dva a že založení rodiny vyžaduje dlouhodobé úsílí a snahu. Tohle jsem pochopila a uvědomila si, že s tebou to nepůjde. Proto odcházím. Děsně mě bolí ta skutěčnost konce naší lásky. Sbohem, končím tuhle etapu a tuhle kapitolu mého života.