zastávka

Pán prošel kolem, ani nevzhlédl od novin. Jako spousta dalších na téhle ulici. Jako spousta dalších v tomhle městě. Nevzhlédl od novin. Pokračoval dál až na křižovatku. Slyšel tikat semafor a rozešel se. Nevzhlédl. V obchůdku koupil kafe do kelímku a koblihu s nugátovou náplní. Nevzhlédl. Příliš všední záležitost na to, aby zbytečně odtrhával oči od Vonnegutova fejetonu. Minul pobočku a na chvilku ho napadlo, že uloží ty tři tisíce, co má dnes u sebe. Ne, na to je čas. Později. Došel na zastávku autobusu číslo 149 a čekal s očima pohlcenýma inkoustem a šedým šustivým papírem. Autobus nejel a on nevzhlédl. Dál si spokojeně četl a nikam nespěchal. Pousmál se. No není ten Vonnegut génius? Vedle něj se postavila paní. V ruce měla obrovskou kytici růží, zabalenou v nažloutlém papíru. Usmívala se. Ne, nepobavilo ji nic, co by se mohla dočíst v ranních novinách, ani sloupek Dannyho Rogera by ji takhle nepotěšil. Ani rozhovor s Barbarou v květinářství. Ani to, že zítra dávají večer v televizi zábavnou show. To ráno. Za všechno může to ráno. Nádherné, čisté, svěží. Její. Je si jistá, že tenhle den patří jen jí. Už od probuzení to ví, ale nic nečeká, jen si užívá toho pocitu. Je nevinně a velmi křehce šťastná. Cítí to. Promiňte, nevíte, kolik je hodin? Promluvila na ni mladá dívka, která právě přišla a začala zkoumat jízdní řád. Bohužel, nenosím hodinky, s omluvným úsměvem odpověděla žena s květinami. Aha, nevadí. Zeptám se někoho jiného. Děkuju. A pomalu přistoupila k pánovi s novinami. Promiňte, nevíte.. Promiňte, pane… Pane? Nevzhlédl.
Pokrčila rameny a postavila se dozadu k šedivé zdi. Zamyšleně sledovala modré tkaničky svých nově koupených bot. Od včerejška, má z nich radost. Navíc byly ve slevě a přesně po takových toužila. Poslední dobou se jí daří, uvědomila si. Škola je fajn, jen ta chemie, v té má trochu rezervy, večer se na ní musí podívat. Rodiče se na chvilku uklidnili a dali jí pokoj. A její John je perfektní a jedinečný. Neví o žádné jeho chybě, je pro ni ideální, všichni to říkají. Zadoufala, že je zamilovaná. Rozhlédla se, jestli náhodou nejede autobus, nic. Přes silnici přeběhl asi třicetiletej muž, sakra zase nestíhám, pomyslel si a dorazil na zastávku. Mrknul na hodinky, do háje. Tento měsíc už potřetí, šéf ho pěkně setře, idiot. Taky nemá na práci nic jinýho než buzerovat zaměstnance. Beztak za to nemůže, včera pařil a zaspal, no. Přece neopustí Cedrika při loučení se svobodou, to si nemohl nechat ujít. No jo, v sobotu se Cedrik žení, magor… nechápal, Helen je sice moc fajn holka, ale že to berou takhle vážně, to teda nečekal, je zvědavej, co bude říkat za pár let… podpantofláč, ha ha. Tak něco takovýho jeho rozhodně nečeká. Ženský jsou sice úžasný, ale tak na pár nocí, pak to kouzlo vyprchá…. Z přemýšlení ho vytrhla až jedna moc pěkná slečna, co právě přišla na zastávku, típla cigaretu a vyhodila ji do odpadkovýho koše. To by mi tak ještě scházelo, aby mi nějakej potrhlej policajt dal pokutu za kouření na zastávce, hořce si řekla a postavila se vedle nějakýho chlápka s novinama. Taky si mohla koupit noviny, takhle ani neví, co dávají večer v televizi. Jenže jestli se dožije večera, to teda fakt neví. Je toho na ní strašně moc, nejen dneska, pořád. Neustále lítá od práce k práci, nestíhá tiskovky, neodevzdává včas a v kanceláři čím dál častěji zůstává až pozdě do večera. I když je pravda, že to jí vlastně vadí ze všeho nejmíň. Doma by stejně musela pracovat a ještě by jí bylo smutno v tak velkým bytě samotné. Samotné, jako vždy, poslední dobou. Ani si pořádně nepamatuje, jaký to je někoho mít. Její poslední kluk před třema rokama odjel a od té doby o něm nic neslyšela.

Přijel autobus, zastávka se vylidnila.