Aurélie

Když se otevřelo první poupě, objevila svět. Zamávala křídly a vzlétla vstříc poznání. Slunce ji lochtalo svými parsky, ale ona cítila jen to, co trápilo ostatní.
Nedaleko louky stál modrý domek s bílými okenicemi. Snesla se k oknu a přilepila svůj nosík na sklo. Spatřila ženu, jež se sklání nad dětskou postýlkou a třepe s drobným tělíčkem. Aurélie se cítila tak bezmocně. Viděla uvadající květinu a věděla, že už nikdy se jí nevrátí to, co jí bylo domovem. Utřela slzičky a odletěla směrem k městu.
Poletovala kolem nemocnice, když ji k zemi strhla obrovská tíha, která jí usedla na srdíčko. Zdálo se jí, jako by všechno viděla naposled. S nesmírnou úctou se loučila s květinou a plakala.
Rozhodla se vrátit ke své louce. Hledala poupě, z kterého se zrodila, když zahlédla mladý pár, kráčejíci ruku v ruce. Rozehřála se jí líčka. V bříšku jí lochtalo několik uvězněných motýlků. Vzhlížela k obloze a plakala, protože věděla, že už nikdy nezažije nic tak nádherného. Najednou skončilo to, co se zdálo být věčné.
Slunce se pomalu chystalo ke spánku. Aurélie se zrodila s ránem a náhle přišel večer.