Smutný půlměsíc

‚Pojď, poleť se mnou, Samantho. Západ slunce z Dračí skály vypadá tak nádherně!‘ !Ne, nikam nepoletím. Mám hlad, je mi z toho slabo, ani bych tam nedolétla.‘ ‚Já bych s tebou letěla! ozve se Andrejka¨, moc milá a hodná holubička, ale co jí to je platné, když ji stejně nikdo nebere vážně. ‚Sežeň mi něco k jídlu, pak s tebou poletím,‘ ozve se opět ona krásná, leč pyšná ptačí slečna. ‚Dobře, a copak bys sis přála?‘ ‚Jeřabiny, ale ty červené už pěkně vyzrálé.‘ ‚Ale Sam, vždyť víš, že je na ně ještě brzo, byl by zázrak, kdybych nějakou našel,‘ brání se Alex. ‚To už je tvůj problém, chceš abych s tebou letěla, nebo ne?‘ ‚Ano, to chci.‘ ‚Tak vidíš.‘ A tak se holoubek smutně otočí na větvi, roztáhne křídla a vydá se vstříc nejistému osudu.
Vyletí ze zahrady, neví kde má hledat. Rozhodne se, že to zkusí u lesa. Hledá, hledá, ví, že už nemá moc času, za chvíli začne slunce už zapadat. Vždycky když objeví jeřabinový keř, zjistí, že jeho plody jsou stále ještě zelené. Ale nevzdává se. Představa té chvilky u rudého slunce se Sam v náručí ho žene dál. Najednou se jako zázrakem objeví palouček, ještě stále zalitý spoustou slunečního třpytu a uprostřed něj stojí keř. Když k němu přiletá blíž, zahlédne v jeho zelených lístkách problikávat červenou barvu. Srdíčko mu poskočí radostí. Zobáčkem tedy ulomí tu nejzralejší větvičku a závratnou rychlostí se vydá zpět. ‚Musím to stihnout, musím, mám ještě chvilku času, stihnu to, stihnu,‘ probleskuje mu hlavou. A opravdu. Doletí do zahrady a celý udýchaný snese ony vytoužené plody Sam k nohám. Všichni na něj překvapeně zírají. ‚Kde si je našel?‘ ‚To je tajemství,‘ odvětí se záhadným úsměvem Andrejce. ‚Sam, tak se rychle napapkej, ať můžeme letět, ještě to stihneme.‘ ‚Přece nechceš, aby mi zaskočilo,‘odpoví Sam s opovržením. ‚Ne, to nechci.‘ A tak jen čeká a kouká, jak si jeho milovaná vychutnává ony červené bobulky. A čeká, čeká… ‚Hmm, už zaříná být tma, asi jsme to prošvihli,‘ pronese Alex zklamaným hlasem. ‚No, to nevadí, stejně se mi nechtělo. Tak dobrou noc, du si lehnout, aby se mi nenadělaly vrásky.‘ On se ni jen podívá, ale neodpoví. Možná by i chtěl, ale nějak to nejde. Otočí se, kousek poodlétne a usedne na zídku. Za chvíli si vedle něj sedne Andrejka. ‚Dneska je krásný měsíc, viď?‘ ‚Ani ne, vždyť je ho jenom půlka, druhá chybí. Je to takový smutný.‘ ‚Proč to vlastně děláš?‘ ‚Co?‘ ptá se Alex nechápavě. ‚To tvoje obletování kolem Sam, to nevidíš, jak se k tobě chová? Jenom tě využívá, vůbec si tě nezaslouží!‘ !Ona mě nevyužívá. Prostě potřebuje, aby se o ni někdo staral, je taková křehká, bezbranná, krásná…‘ ‚Ty hlupáčku! Krása není všechno!‘ ‚Možná…‘ odpoví. ‚Jdu si zdřímnout, dobrou noc.‘ a odletí. ‚Aby se ti nenadělaly vrásky,‘ špitne za ním smutně Ajka. Chvíli ještě sleduje černou oblohu plnou třpytících se hvězdiček ale nakonec se rozhodne také vydat do říše snů.
‚Jéé, dobré ráno, to máme dneska krásný den!‘ probudí se Ajka a protahuje si křídla. ‚no, když myslíš,‘ odvětí Samantha. ‚Alexi, víš co by mi udělalo radost? Takovou, že bych s tebou i večer letěla na ten tvůj západ slunce?‘ ‚Ne, co?‘ odpoví udiveně Alex. ‚Rudá růže z vedlejší zahrady.‘ ‚Ta je ale přece zakázaná! Vždyť starý pán zastřelí každého, kdo tam jen vkročí!‘ vyděsí se Andrejka. ‚Ano, já vím. Chceš mi dát opravdový důkaz lásky, Alexi? Tak leť a přines mi tu růži!‘ On jenom zkoprněle kouká. ‚Alexi, že to neuděláš, že ne, přece se nenecháš zastřelit kůli kytce! Alexi…‘ Ajčina snaha je ale marná. Její slova ho spíš popudily k činu. Jen se na ně podíval a s obrovským odhodláním v očích vzlétl. Měl sice strach, ale říkal si, že za Sam to rozhodně stojí, že se mu přece nemůže nic stát, že kůli ní to dokáže. Posadil se na plot a rozhlédl se po oné zahradě. Růže viděl, starého pána ne. ‚Ty jsou tak krásné! Jako moje Samantha,‘ povzdechl si a hrdě se vydal vpřed. Dorazil ke keři a pečlivě začal vybírat ten nejkrásnější květ. Když ho našel, opatrně ho zobáčkem utrhl. V tu chvíli se ozval hrozný řev: ‚Áááá, ty potvoro! Ty mi budeš lézt do zahrady? Na můj pozemek? A ničit mi moje květinky? Ne, tak to teda ne!‘ a ozval se výstřel. Tomu se Alex stačil nějak vyhnout. Snažil se rychle uletět pryč.. Moc to ale nešlo, ta růže byla tak těžká. ‚Stůj ty ničemníku, kam si myslíš, že letíš?‘ ‚Za Samanthu! ‚ zakřičel a sebral poslední síly k co nejrychlejšímu úprku. Prásk! ozvala se druhá rána. ‚Už sem skoro…‘ v tu chvíli ho kulka zasáhla. Ještě kousek popoletěl a potom těžce padl za plot k zemi. ‚Alexi!‘ vyjekla Ajka a rychle přispěchala za ním. ‚Já… Já jsem ti to říkala, proč si musel…‘ ‚Kde je Sam?‘ ‚Sedí na větvi a čechrá si peří, říkala, že sis měl dávat pozor, že nechce být od krve. Sakra co mám dělat? Strašně to krvácí!‘ ‚Ajko, ty pláčeš!‘ ‚Já? Ne, nepláču, to se ti jen zdá. Všechno to bude zas dobrý,‘ odvětila mu rozklepaným hlasem a nenápadně si utřela mokré tváře. V tu chvíli jako by ho něco osvítilo a všechno mu konečně došlo. ‚Já jsem byl tak zaslepenej, ona sedí tam a ty tady. Ve všem si měla pravdu, vždycky si ji měla. Teď to všechno vidím. Celou dobu jsem tě měl tady a… Odpust mi, prosím odpust…‘ ‚Není co odpouštět‘ řekla s trochu zoufalým úsměvem. ‚Ajko, já…‘ ‚Co?‘ ‚Děkuju, děkuju ti za všechno…‘ Víc už říct nestačil. Zavřela se mu víčka a usnul věčným spánkem…

A co z toho vyplývá? Že to, co hledáme, máme většinou přímo před sebou, jenže jsme slepí a nevidíme to. Proto, až se budete zase procházet po světě, koukejte se otevřenýma očima a vnímejte všechno kolem sebe, ať vám neunikne něco, čeho byste pak mohli litovat…