Čekání na autobus

Čekání na autobus
Odpoledne 5. října, čtyři hodiny a šest minut.
Znuděně sedím na autobusové zastávce a pozoruji, jak se do ulic města začíná snášet první sníh. Moje rozmrzelost tím víc narůstá. Místo toho, abych si v teple domova kreslila trepku velkou, čekám v chladném podzimním (nebo již zimním?) vzduchu na autobus. Na zastávce se střídají vozy městské hromadné dopravy, jen můj spoj pořád nikde.
Otevřenou stěnou čekárny na mne vítr fouká sníh. Musím začít přecházet. Jinak tu zapadnu. Je mi sice tepleji, přesto obrovských vlhkých vloček se nezbavím. Pronásledují mne, kamkoli se hnu. Několik si našlo cestu za límec. Nepříjemně studí vzadu na krku. Přitahuji si límec těsněji. Po chvíli držení jeho cípů mě začínají zábst mé na omrzliny háklivé ruce. Začínám toho mít dost. Můj výraz se mění.
Ze znuděného osla na pěkně dožraného návštěvníka hostince nejnižší kategorie. Mé přecházení se zrychluje. Přidává se k němu divoké tření prokřehlých rukou. Lev, kterého bolí zuby, je proti mně něžným jehňátkem. Vztek je cítit z každého mého hnutí.
Po dalších deseti minutách zuřivého přecházení, takřka běhu, po čekárně se ohlásí únava. Praštím sebou na lavičku. Zuřivost se pomalu vytrácí. Zbývá jen čirá rozmrzelost. A ztěžklá víčka po perném dni ve škole. Zmocňuje se mě tupá letargie. Údy těžknou. Myšlenky toužebně upínám k příjezdu autobusu.
Naštěstí přichází neznámá paní. Zimomřivě se choulí do kabátu. Dává se se mnou do řeči. Zpočátku odpovídám dosti neochotně. Paní se však nevzdává. Postupně se mé odpovědi zlepšují. V době příjezdu autobusu už jsou z nás důvěrné přítelkyně. A to se známe teprve půl hodiny. V autobuse si sedáme vedle sebe. Na konečné si slibujeme, že se brzy znovu uvidíme.
S dobrým pocitem jdu domů, kde mě vítá usměvavá maminka. Napomíná mne, ať si sundám ty zablácený křápy s kusy sněhu ze dvora v podrážkách. V teple domova už je mi dobře.