Konec jako začátek II.

Je to už víc než půl roku, co mi život vzal nejbližšího člověka, Radka. Snažím se žít jako dřív, ale něco z tý doby je ve mně zůstalo, prostě to nejde, nebo si myslím, že nejde. Bože, proč jsi mi ho vzal?!

Konečně je zase zima a sníh. Poprvé se odhodlám jít na sjezdovku na večerní. Nemůžu nebo spíš nechci být sama.
No tě pic, tam je lidu! Jsou tam dvě uzavřený party a ty mě asi mezi sebe nepustí. Chjo..
Je to takovej malej kopeček, nic moc velkýho, takže jsem hned dole. Ale je tam jeden mrtě převis a o kousek dole je i skokánek. Vyjedu teda nahodu, sunám snb a vydám se k převisu. Všichni se na mě koukaj jak na blázna, ale já jsem zvyklá. Rozjedu se a dám sto osumde+chycení prkna (otočka o 180 stupňů a přitom se držíte jednou rukou prkna). Tenhle tríček je lehkej a já ho zvládám na pohodu... ladně dopadnu, naberu ztracenou rychlost a na poměrně velkým skokánku vykouzlím třistašede (otočka o 360 stupňů). Velcí snowboarďáci na mě koukaj s pusou dokořán.. Obloučkama dojedu až k vleku a tam si u lampy sundám čepici... Skupinkou kluků to zašumí. Přišel ke mně asi stejně starý kluk, který se představil jako Marv. Pozval mě, jestli prý nechci jezdit s nima lesem. Proč ne. Představil mě jeho kámošům. Ukázalo se, že oni jezdí po takový cestičce. Vybírala jsem si nejobtížnější sjezdy mimo tu cestu a v pohodě je sjížděla. Asi jsem kluky zaujala, předhání se v poklonách, jen Petr moc nekomunikuje. Není mi to moc příjemný být středem pozornosti. Petr mi připadá zajímavý, takový, já nevím, tichý, ale přitom působí tak chytře a nenamachrovaně. Ne jako ty paka, co pořád otravují a vtírají se. Ke konci večerní se mě Marv zeptal, jestli s ním nechci chodit. Bez váhání jsem řekla ne! Urazila jsem asi jeho ego, páč se naštval a odešel. Svým kamarádům ještě stačil říct, že jsem kráva a že si to rozmyslel, že by se mnou nikdy nechodil. Ubožák. "Jsi dobrá. Jseš první, co ho odmítla," ozval se Petrův hlas. "Proto tak vyvádí?" "Jo." Oba se rozesmějeme a ledy jsou prolomený. Povídáme si celou cestu domů a je mi hezky, skoro jako s... ne! On už tu není, nebudu už se trápit! Petr si mé proměny všimne a má obavy. Najednou mám pocit, že jemu to říct můžu.Ale prostě nemůžu.Je to stejně moc bolestivý....

Píšeme si na icq a mně je čím dál tím víc sympatický. Jenže z jeho strany ani náznak, že bych se mu taky líbila nebo něco takovýho. Zkusila jsem teda chodit s nějakýma klukama, ale pořád jsem musela myslet na Petra.

Zítra začínaj prázky a já mám náladu pod psa. Hrozně se trápim. Začala jsem si zase ubližovat, je to fakt hnusnej zlozvyk, ale nejde mi s tím přestat. Musím vědět, jak na tom jsem! Sebrala jsem všechnu odvahu a napsala jsem mu sms s básničkou, kterou jsem vymyslela:

AŽ JEDNOU OCTNEŠ SE ÚPLNĚ SÁM,
BEZ VÍRY V PŘÁTELSTVÍ, S BEZPOČTEM RAN,
AŽ NEBUDE NIC, PROČ CHTĚL BYS ŽÍT,
PAK TEPRVE POZNÁŠ, JAK STRAŠNÉ JE CHTÍT.

CHTÍT NĚKOMU LÁSKU SVOU ZA JEHO DÁT
CHTÍT NĚKOMU VĚŘIT, PŘI NĚKOM STÁT.
VĚDĚT, ŽE ZA TEBE BUDE SE PRÁT,
ŽE NEZRADÍ, POMŮŽE RÁD.

TĚĎ UŽ SNAD CHÁPEŠ, JAK ŽIJI JÁ,
ŽE JEN TOBĚ PATŘÍ MYŠLENKA MÁ.
ŽE CHYBÍŠ MI VÍC NEŽ CHLÉB A SŮL.
MÁM NA DUŠI RÁNY A SRDCE JEN PŮL.

Těch pět minut mi připadá jako věčnost. Ženu se k mobílku šílenou rychlostí. Joooooo! Prý mě má rád! Jsem mrtě štastná!!!

Celý červenec je divný. Chodíme spolu, ale moc to tak nevypadá. Pořád je někdo s náma a nebyli jsme snad ani chvíli sami. Doufám, že se to zlepší.
Zbytek prázdnim probíhá celkem v klidu. S Petrem se to trošku rozjelo. Hrozně se bojím, že až začne škola, tak na sebe nebudeme mít tolik času.

Opak je pravdou. V září nám to klape úplně skvěle, teda podle mě. Začíná se to slibně rozjíždět. Už si dokonce neubližuju. Teda malinko, páč jsem si na hranu zápěstí vyryla jednu velkou čáru, jako velký zlom v mým životě a jako památku na Radka. A pak jsem si vyryla na ruku P... Jako Petr. Jinak jsem s tím sekla. Kvůli Petrovi.

Teď je říjen a já mám nějaký depky. Vrací se mi ty hnusný myšlenky na smrt a všechno okolo (týjo já už na to nemyslela 3 měsíce!). Mám pocit, že mě "nejlepší" kámoška jen využívá, chce mi přebrat Péťu a spoustu takovejhle blbostí, co určitě nejsou pravda. Zase jsem si začala ubližovat (sakra já s tím chci přestat!). Ale když Péťu vidím, vím, že on by ničeho takovýho nebyl schopnej, a že mě má rád a já se stydím za ty myšlenky. Snad to není jenom můj pocit. Jenže teď se v poslední době se změnil, nebo ho já začínám vnímat jinak. Chová se tak nějak divně, když je s někým, tak namachrovaně. Jenže já miluju toho "starýho" Petra. Kdybych tak věděla, co si myslí. Hrozně si ho vážím, mám ho moc ráda, záleží mi na něm a nechci ho ztratit.
Někdo moudrý řekl: "NEMILUJI TĚ PROTO, JAKÝ JSI, ALE PŘESTO, JAKÝ JSI" a je to pravda. Stále ho miluju...