První láska

Oba byli umprumáci. Ona měla šestnáct, on o dva roky víc. Jmenoval se Jaroslav. Jednou v zimě ji pozval na přednášku do muzea. Nenápadně po sobě pokukovali, on se občas dotkl její ruky. Čekával za rohem školy a odnášel jí rýsovací prkno do internátu. Na jaře ji poprvé pozval na skutečnou schůzku. Za vlahého májového podvečera stoupali tenkrát, ruku v ruce, po strmých schodech kopce Špilberku. Dnes to zní až kýčovitě, ale on jí zajíkavě recitoval tehdy oblíbené Ščipačevovy Sloky lásky. Také ji tam, pod rozkvetlým šeříkovým keřem, poprvé rozpačitě políbil. Bylo to na tvář a trochu ji to zklamalo. Pak se vídali častěji. Začal na ni čekávat před školou i na školní chodbě, což neuniklo pozornosti jejích spolužáků...

Jednou, nic netušíc, vstoupila do třídy a na tabuli kresba. On, s jejím rýsovacím prknem pod paží, ona na žebříku, opřeného o něj, snaží se ho políbit. Asi znázornění jejich výškového rozdílu. Odhalení a zveřejnění jejich vztahu zapůsobilo na ni jako ledová sprcha. Když na ni následujícího dne čekal jako obvykle, tvářila se odmítavě. Na své otázky dostával jen vyhýbavé odpovědi a pravý důvod se nikdy nedověděl. Začala se mu vyhýbat tak důsledně, až o ni časem ztratil zájem docela.

Pak si sešli z očí. Po letech se na jednom třídním srazu dověděla od spolužačky, že Jaroslav už nežije. Zemřel krátce po čtyřicítce na náhlé selhání srdce. Jeho život nebyl šťastný. Prý na ni někdy vzpomínal – že to neměl tak snadno vzdávat...

Láska je křehká květina, zvláště ta první, a jak praví básník: „Kolem mládí se má chodit po špičkách.“