Jsem žena

Od malinka vyrůstám bez otce.. Nikdy jsem nepocítila nedostatek. Máma mi nahrazovala oba rodiče, měla jsem s ní skvělý vztah. Donedávna jsme byly správná dvojka. Do života nám však vstoupil muž, Milan. Už do začátku mi bylo jasné, že to nebude dobré souznění. Milan usiloval o to, abych šla na internátní školu. Mamka nejprve stála při mně, ale časem poblouzněná jím svolila. Nechtěla jsem. Sbalila jsem si batoh a utekla. Běžela jsem městem. Po dlouhých hodinách mě už nohy nesly samy. Začalo pršet. Vtěsnala jsem se do rohu zastávky a plakala s oblohou. Kolem projížděla auta. Přemýšlela jsem, jestli ti lidé v nich jsou šťastni.
„Markéto!“ chytá mě do náručí má matka. V očích má slzy. Policisti nás odvezli domů. Doma konečně sundala masku. Celý večer na mě byla sice jako mílius, ale další dny se to horšilo a horšilo. Ve škole se mi zrovna moc nedařilo. „Táhni z domu, ať už tě tu nevidím,“ přivítá mě doma matička. Milan mi s vítězoslavným úšklebkem podává sbalené věci. Na nic jsem nečekala. Otázku proč jsem si však položila nejméně milionkrát. Proč? Otočila jsem se na podpatku a nechala vše za zády. První dva týdny jsem přespávala u kamarádek, ale i ony přede mnou začaly zavírat dveře. „Hej, holka, nemáš cigáro?“ „To těžko, nemám ani kam jít,“ odpovím vychrtlé až přespříliš zmalované blondýnce. Mladá si mě prohlídla a pak se líně zvedla: „Pojď se mnou.“ Já jako poslušný beránek šla za holkou, kterou jsem vůbec neznala a za normálních okolností bych se s ní ani nebavila. „Jsem prostitutka,“ vybafla na mě během cesty. Už ani mozek nevaroval. Začala mě pomalu zatahovat do tajů této práce. Mávla jsem na projíždějící auto. Zastavilo. Prkenně jsem se posadila. Muž se začal vyptávat. Stručné ano, ne, hm mu postačilo. Přibrzdil a zatočil na lesní cestu. Rozplakala jsem se. Nedbal mých slz, odbyl si svoje. Poté mě i s penězi vyhodil u silnice. Jsem žena. Proč? Hnusila jsem se sama sobě. Nyní chápu, proč šlapky vypadají, tak jak vypadají. Snaží se změnit, aby když se večer osprchují, smyly i tu špínu, tu masku, bídu dne. Vlasy jsem si přilepila k hlavě, rty přetřela rudou rtěnkou, nanesla modré stíny a oblékla se do pár cáru látky tak jako každý večer. Nejsem člověkem, jsem jen zbožím, které každým dnem stárne a propadá. „Slečno, máte návštěvu,“ poklepe mi sestřička v bílém na rameno. „Omluvte mě,“ rozhlédnu se po dalších dívkách, které prožily to samé, které živila ulice. Vejdu do pokoje. Je vymalovaný pestrými barvami, na mě však působí tíživě. „Markétko,“ s pláčem se mě pokusí obejmout cizí žena. Uhnu ji. „Promiňte, já Vás neznám,“ uteču před svou vlastní matkou, před svou minulostí. Ted konečně mám domov a pochopení. Děkuji vám všem, kteří se tu o nás tak hezky staráte a pomáháte nám.