Pátý hrob zprava ( Povídky ze hřbitova)

Tak už jsem zase tu. Na svém oblíbeném relaxačním místě. Jak už dobře víte, chodím se sem odreagovávat od běžných starostí dospívajícího studenta. Zní to bláznivě, ale hřbitov mi plně vyhovuje. Dnes je ovšem docela zima. Jsou cítit blížící se Vánoce. Příště si sem budu muset vzít spacák a svařák, abych neumrzl. Měl jsem docela těžký den, ráno… Ale to vás určitě nezajímá. Pro dnešek jsem si vybral pátý hrob zprava. Něco mi na něm nesedí. Je nějaký udržovaný, o koho asi šlo???

„Martine, vstávej! Máš na stole kakao.“ Martin se trochu zavrtěl ve vyhřátém pelíšku a otevřel oči.
„Dobré ráno, koukej vyskočit a obléct se, docela přituhlo. A to víš, táta než zatopí, však ho znáš,“ usmála se na něj jeho mamka.
„Už lezu,“ odpověděl jí rozespale a opětoval jí úsměv. Na to, že mu bylo čerstvých deset, byl ten úsměv podezřele dospělý. Jak slíbil, tak také udělal. Vyskočil z postele a oblékl na sebe zelenou teplákovou soupravu. Vypadal trochu jako vodník. V kuchyni rychle vypil kakao a posadil se k oknu. V obličeji byl vidět náznak smutku.
„Dneska pro mě přijdou, že jo, mami?“ zeptal se jí Martin skleslým tonem.
„To víš, že jo!“ upřímně si tak jistá ale nebyla. Věděla moc dobře, že se s ním místní děti moc nekamarádí. Byl na ně moc vyspělý, moc chytrý. Navíc na tom jako rodina nebyli finančně moc dobře, a toho si děti také všimly. Proto se mu mamka věnovala, jak nejlépe mohla. Jezdili spolu po výletech, hráli všemožné hry… Martin byl za to rád, ale stejně mu něco scházelo. Bylo mu líto, že se s ním nechce nikdo bavit. Přitom se snažil se všemi vycházet dobře…
„Hm, zase nepřijdou, já to vím,“ pronesl smutně Martin a v jeho očích se objevily slzy.
„A co kdyby si šel ty za nimi,“ povzbudila ho, „určitě je překvapíš.“
„To je skvělý nápad, mami!“ Martinovi se rozsvítily oči.
„Kluci šli dnes určitě zase na rybník, tak můžeš vyrazit.“
„Jen se převléknu a půjdu, kluci by se mi smáli za ty tepláky.“ Martin se rozběhl k šatní skříni a vyndal ty nejlepší oteplováky, jaké měl. Už se za nimi těšil. Dlouho nebyl venku, jen tak s kamarády. Snad to bude tentokrát lepší. Pevně v to doufal.
„Nezapomeň na šálu a čepici!“ ozvalo se z kuchyně. „A za chvíli doma, jasný?“ Martin měl mamku moc rád. Nasadil si čepici, uvázal šálu a vyběhl ven.

Od rána už sněžilo. Napadlo již dobrých deset čísel. Martin si po cestě zpíval a dělal sněhovou kouli. Brodil se čerstvě napadeným sněhem a připadal si tak volný. Mohl by ve sněhu žít. Vůbec mu nevadilo, že je studený, sníh ho prostě bavil. Možná bych chtěl být polární liška, napadlo ho. Hned se tomu nápadu zasmál. Zasněženým parkem se rozmohl dětský, bezstarostný smích. Šel pár minut mezi vysokými duby a za chvíli dorazil k zmrzlému rybníku…
Kluci tu opravdu byli. Hráli zrovna hokej a byli zapálení do hry. Martin se za nimi rozběhl a zakřičel na ně:
„Ahoooj!“ Všichni mladí hokejisti přestali na chvilku bruslit a stočili zrak na uříceného Martina. Ten spatřil v jejich očích nezájem.
„Nazdar, co tu chceš?“ vyštěkl na něj ten největší z kluků, nejspíš hlava party.
„No chtěl bych si s vámi zahrát,“ odpověděl mu posmutněle.
„Máš brusle a hokejku? Nemáš! A i kdybys měl, stejně by to byl nějakej kšunt. Tak zas můžeš jít,“ odpálkoval ho velikán. Brusle, že mě to hned nenapadlo, jsem trouba, honilo se Martinovi hlavou. Jemu to však pálilo, a tak hned dostal nápad.
„Tak můžu být rozhodčí, znám pravidla.“
„Ty určitě, chytrolíne. Nikdo tu o tebe nestojí, tak padej domů.“ Martin cítil, že se každou chvíli rozbrečí, ale snažil se to potlačit. Jeden z kluků, malý zrzavý chlapec, si toho nejspíš všimnul.
„Hele, tak nám může sbírat puky,“ snažil se mu pomoct zrzek. Martin se usmál.
„Ale nebudeš překážet, jasný?“ řekl mu velký kluk.
„Nebudu, slibuju.“ Martin ze sebe sundal bundu a postavil se na led. Kluci ho vzali mezi sebe, byl na sebe náležitě pyšný. To bude máma koukat, až jí to všechno poví.

Ze začátku Martina sbírání puků bavilo, přece jenom si hrál se svými kamarády, ale jak minuty plynuly začala mu být zima a jeho úloha mu připadala čím dál nudnější. On sám by vydržel až do konce, aby klukům ukázal, ale zima ho přemohla.
„Už půjdu domů, je mi zima,“ pronesl do davu.
„No jo, měkkota, to se dalo čekat. Tak ještě skoč pro támhleten puk.“ Toho se Martin bál. Puk byl až nebezpečně blízko doposud nezamrzlého pásu.
„Když….“ snažil se vymluvit.
„Žádný když, jednou si s námi chtěl hrát, tak pro něj ještě dojdeš!“ rozkázal mu ten velký kluk. Martin ho začal mít rád čím dál míň. Rozkaz však uposlechl a pomalými kroky se přibližoval k puku. Křup, křup. Led pod nohama začal praskat, jako když praská sklo. Martin se začal bát. Jestli se propadne a neutopí se, dostane alespoň pořádný zápal plic. Natáhl se rychle k puku, křup, a opatrně se zase postavil, křup. Nohy se mu třásly.
„Podívejte, jak se klepe, srágora!“ zvolal nějaký kluk v modré kombinéze.
„Když ten led křupe.“
„Jseš ten největší srágora na světě,“ řvali jeden přes druhého a ukazovali si na něj. Martin se rychle dostal z ledu, vzal bundu a chtěl jít pryč. Kluci však ještě nehodlali přestat. Udělali z nahromaděného sněhu koule a začali je po Martinovi házet. Několik koulí ho udeřilo do hlavy. Oblékl si bundu a utíkal pryč.

Běžel rychle. Ani si nevšiml, že se silně rozsněžilo. Nebylo vidět na krok a Marin pořád běžel. Oči měl plné slz. Cítil se tak trapně. V uších mu pořád znělo: Jseš srágora! Těšil se už zase k mamce. Už bude jenom s ní. Teď mu určitě nandavá oběd na stůl. Nohy cupitaly, jak nejrychleji mohly…
Vtom Martin uslyšel skřípavý zvuk a ucítil obrovský náraz do těla. Odletěl několik metrů stranou. Nemohl popadnout dech, i když se tak snažil. Měl před sebou obraz kluků, jak si na něj ukazují a hlasitě se smějí. Nešlo mu hýbat nohama a dusil se vlastními slzami. V hlavě mu hučel podivný zvuk. Slyšel mamku: „Tak Marťo, dneska je kuře, tak to koukej všechno zbouchat, nebo nebude koláč. Nebo nebude koláč. Neboo nebuudee koláááččč. Zvuk se protahoval jako zaseklá gramofonová deska. Jeho tělo se přestalo hýbat a on naposledy vydechl.
Řidič z místa nehody ujel. Doma se mezitím chystalo k obědu, bylo kuře. Čekalo se jen na Martina, který měl v pokoji překvapení, nové brusle a hokejku...
Martin nedorazil….

A já už půjdu pomalu domů. Začal padat sníh a já nechci nastydnout. Snad ho napadá hodně. Třeba i k nám jednou zavítají polární lišky…