LUKÁŠ

Čekal jsem u dveří a čekal, až vyleze z koupelny. Konečně vyšla. Černý šaty na tenký ramínka na ní působily tak zvláštně smutně, černý svetr držící v ruce dojem podporoval. Svoje dělaly i jinak věčně rozesmátý zelený oči, který dnes sklápěla k zemi, jakoby se tak snažila schovat velký tmavý kruhy pod očima a opuchlá víčka. Zarudlý nos. Smutek.
Sledoval jsem, jak si zavazuje svoje černý glády a chtěl jí šíleně obejmout, jenže bál jsem se, abych jí nezlomil. Takhle jsem jí neznal. Takhle křehkou. A takhle nešťastnou. Sám jsem na tom taky nebyl moc dobře. Měl jsem pocit, jako by mi moje černý kvádro ubíralo sílu, kterou jsem potřeboval mít i za ní. Bál jsem se toho místa, kde všichni budou v černým. Kámoši, kámošky, naši, její rodiče a spousta dalších. Nenáviděl jsem pohřby. Nikdy jsem na žádným nebyl, vždycky jsem svůj smutek řešil sám v sobě. Nikdy jsem v sobě nenašel dost sil jít do obřadní síně a znovu cítit tu bolest. Dneska jsem ale měl svojí první premiéru. Ne, proto, že bych najednou dospěl do stavu, kdybych pohřby dobře zvládal, ale kvůli Alče. Potřebovala mě. Věděl jsem to, i když toho za poslední dny moc nenamluvila.

Seděli jsme v hospodě a výborně se bavili. Tomáš slavil 25 a to se muselo, jak sám prohlašoval, pořádně zapít. Byl to skvělej večer. Spousta známých, spousta srandy…
-Alčo, kde je ta brzda? volal Tomáš na Alici, která se zrovna bavila s Bárou. Celá vysmátá se k němu otočila.
-Hele, posílal zprávu, že do hodiny je doma. Prej se jen navoní a přijde..
-To aby na sebe vylil aspoň 4 voňavky, aby to trochu zabralo.. zareagoval na to Michal a odměnou mu za to byl veselej smích přítomných.
-Mluvíš ze svojí vlastní zkušenosti? zeptala se Alča a všichni se bavili nanovo.
Znovu se otočila k Báře a já se dal do řeči s Tomášem. A večer vesele pokračoval.
Najednou se ozval cinkot roztříštěného skla. Všichni jsme se prudce otočili. Alice. Stála, telefon, do kterýho před chvílí mluvila, skoro bezvládně třímala v ruce a byla bledá jak stěna. Jako kdyby jí najednou došel dech.
-Alice, co je?! vylítnul jsem a měl strašně nepříjemnej pocit. Něco se stalo.
-Brácha… nedořekla, selhal jí hlas.
-Co se stalo? zeptal se Tomáš naléhavě.
-On je mrtvej.. řekla a v tu chvíli se jí z očí vydrala první slza.
Zírali jsme na ní nechápavě, celý vyděšený tím co řekla. Vstal sem a rychle k ní došel. Než jsem jí stihnul obejmout, sedla si na zem a rozbrečela se.

-Alice, prosim tě! Přestaň se chovat jak malý dítě a sněz to!! vztekala se Alčina máma.
-Nemám hlad.. řekla dutě.
-Nemáš hlad dneska, neměla si hlad včera! Co si myslíš? Že tím Lukáše vrátíš, nebo co? Myslíš, že nám to není jedno? Byl to mladej kluk! Myslíš, že nás to nebolí?!
-Nemluv o něm sakra, nemluv o něm! Měl se naučit řídit auto, neměl řídit jak debil!!!
A s tímhle práskla dveřmi a šla pryč.
-Nechoď za ní, Ondro. Alice tohle musí skousnout sama.. řekla její máma a hlas se jí přitom lámal. Brečela.
-Nese to hůř, než jsem čekala. Chová se… jak úplně malá holka. Přijde mi, že není schopná to vzít na vědomí. Já vim, že ho měla hodně ráda.. vyrostli spolu.. a byl to její nejlepší kamarád. Celej její život to nebylo nic jinýho než Lukáš, Lukáš, Lukáš..
Složila hlavu do dlaní a rozbrečela se. Bolelo jí to.

Když jsem Lukáše poznal já, neměl jsem ho rád. Žárlil jsem na to, jak je pro Alici důležitej. Nedokázal jsem pochopit, že všechny věci, které jí nějak ovlivnily, zažila s ním. Když něco nevěděla, šla za ním. Když jí něco nešlo, šla za ním. Když jí něco bolelo, štvalo, trápilo.. když byla šťastná.. vždycky šla za Lukášem. Lukáš pro ní byl brácha. A ona pro něj ségra. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil. Nebyli opravdoví sourozenci. On u nich jen začal žít, když ho rodiče vyhodili. A tím se pro Alici a její mladší ségru stal bráchou, a pro její rodiče další dítětem.
Jenže i já s Lukášem jsme k sobě cestu našli. A já přestal žárlit a získal dobrýho kámoše. Lukáš byl skvělej kluk. A já byl rád, že jsem ho mohl poznat. Měl rád lidi, rád se s nima bavil. Zbožňoval Alici, byla to, jak rád říkal, jeho malá ségra. Hodně mu pomohla, když se na něj vykašlala jeho velká láska. Lukáš to tenkrát nesl strašně těžko. Byl vtipnej a veselej, uměl lidi rozesmát. Uměl lidem poradit, protože dokázal poslouchat. Nikdy nezkazil žádnou srandu. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se spolu jednou ztřískali v hospodě, když jsem se hodně nepohodnul s Alicí. Cestou z hospody jsem si stihnul vymknout kotník. Tak jsme si zavolali taxíka a dojeli do nemocnice. Tam jsme se teda nejdřív vyspali, a pak teprve zašli na chíru. Alice nám tenkrát nemohla přijít na jméno, ale Lukáš to s ní výborně urovnal.
O víkendech občas chodil pomáhat do domova důchodců. Měl rád starý lidi. Říkal, že od nich se vždycky nejvíc naučí. A díky nim se naučil taky okupovat městskou knihovnu. Nejdřív nosil knihy jim, pak i sobě. Alice tenkrát z toho byla vedle, sama se v něm kdysi snažila zažehnout tu touhu ke čtení, ale bezvýsledně. Hrozně rád hrál fotbal. Pořádal spoustu přáteláků. Jednou, když naše družstvo vyhrálo, ožral se, navlíknul na sebe kroj jedný roztleskávačky. Tenkrát, když běhal po pódiu v tom růžovým hadříku, sem myslel, že umřu smíchy. Byl to vážně výbornej člověk. Chytrej, hodnej. Jsem moc rád, že jsem mohl někoho takovýho poznat.

O pár dní později se objevil Lukášův brácha - jedinej člen z Lukášovy rodiny, se kterým Lukáš udržoval kontakt. Poprosil Alici, jestli by nepřednesla smuteční řeč na Lukášovu památku. K překvapení všech souhlasila. A pak přišel ten den.

Když skončila se zavazováním bot, nechala se obejmout a společně jsme pak vyšli ven, nasedli do auta a vyjeli. Síň byla přecpaná. Lukáš měl spoustu přátel. Ozýval se pláč, objevovaly se stále větší hromady květin. Obřad začal. Sledoval sem Alču, jak se drží. Ani jedna slza. Asi už došly. Za to mně se nahrnuly do očí, když pustili jeho oblíbenou písničku Variace na renesanční téma. Zbožňoval jí, to si pamatuju moc dobře. Nedokázal sem se podívat směrem, kde stála rakev a u ní Lukášova obrovská fotka. Soustředil jsem se na to tak moc, že jsem se probral, až když vstala Alice. Kazatel jí vyzval, aby šla přednést Řeč na rozloučenou. Můžu napsat aspoň nějakej úryvek. Kamarád to nahrával.

..všichni jste ho znali. Věčně vysmátýho a veselýho kluka, kterej rád tvrdil, že mu vždycky bylo a bude jenom 18. Kluka, kterej dokázal lidi rozesmát a dost se mu to dařilo. Kluka, který vám dokázal naslouchat, když jste si potřebovali vylít srdce a kterej se vždycky objevil s nějakou dobrou radou. Všichni jsme znali Lukáše.
Nikdy mě nenapadlo, že bych tu takhle mohla stát. Ale když už k tomu došlo, chci všem říct, že Lukáš pro mě byl někým, na koho nikdy nezapomenu. Byl mi víc, než dobrým kamarádem. Byl mi bráchou. A vím, že vy všichni tady jste k němu taky měli blízko. Vždycky si k lidem uměl najít cestu. Jednou mi Lukáš říkal - člověk doopravdy ze světa odchází tehdy, když už si na něj nikdo nevzpomene. Já ti tady, Lukáši, slibuju, že na tebe nikdy nezapomenu. A vím, že lidi, co jsou dneska tady taky ne.

Toto je napsáno pro památku Lukáše a na památku všech, co zahynuli mladí a cizím zaviněním.