Zpovědˇ

Víš, já se nechci nějak omlouvat to ne, jen chci, aby jsi pochopil co možná nejvíc, jaká opravdu jsem.

Všechno začalo v pátý třídě. Do té doby se všechno dění ve třídě točilo kolem mě. Byla jsem takový vůdce, všichni mě brali.
Pak k nám ale přistoupily dvě spolužačky a všechno se změnilo.... nikdo si najednou nevzpomněl na někoho jménem Aneta, nikoho jsem nezajímala. Začala jsem je nenávidět, ale ony byly docela fajn. Místo nenávisti jsem se postupně stahovala čím dál víc do sebe. To jsem ještě netušila, že mě čeká nejhorší rok mého života, který mě totálně změní...

V 6. ročníku jsem se chtěla zapsat co nejlíp. Noví učitelé, nový systém. Pořád mi všichni říkali, ať se zapíšu dobře, protože pak se se mnou tak bude jednat. Tak teda jo. Myslela jsem si, že je všechno OK, jenže nebylo. Postupně mě třída začala nenávidět a posmívali se mi. Ze začátku jsem si toho nevšímala a soustředila se na učení. Jenže se to stupňovalo a já nemohla říct jediný slovo, aby mě někdo neshodil nebo jinak ublížil. Často jsem doma brečela, ale nedokázala jsem nikomu říct, co se ve třídě děje. Dusila jsem to v sobě. Byla jsem úplně na dně. Měla jsem pocit, že nejsem k ničemu, že si nezasloužím žít…
Na začátku sedmičky to bylo možná ještě horší. To už jsem začala přemýšlet o sebevraždě. Pořád mě někdo srážel na kolena a ničil. Měla jsem nulové sebevědomí. Často jsem už v ruce držela nůž a přikládala k ruce. Přehrávala jsem si svůj dosavadní život..
Vždycky mě něco zastavilo, až jednou…
Pohádala jsem se s rodiči, bráškou a ve škole to byl horor. Vzala jsem nůž a byla jsem rozhodnutá to udělat. Vždyť už tu nebylo vůbec nic, co by mě tu drželo. Tupě jsem zírala před sebe a jemně jsem jezdila nožem po zápěstí. Ani to nebolelo. Stačilo trošku přitlačit a všechno by se vyřešilo. Když se ale objevily první kapky krve, měla jsem pocit, že se to zlepší, že všechno bude časem OK…. Časem jsem objevila jiný způsob uklidňování. Začala jsem si ubližovat. Ale jen tak, aby mi netekla krev, ale aby to bolelo.
Zkoušela jsem, jakou bolest snesu. Třeba jak dlouho vydržím mít ruku na rozpáleném topení, jezdila jsem různejma ostrejma předmětama po ruce, až jsem měla červený skvrny. Nebo jsem si rozškrábala ruku skoro až do krve. Ta bolest mně paradoxně dodávala pocit klidu. Postupně se z toho stala závislost, který jsem se nemohla zbavit. Bylo to čím dál horší. Mezitím se to ve třídě uklidnilo a postupně mě vzali mezi sebe. Líbil se mi jeden spolužák, Michal. O prázdninách jsme spolu začali chodit. Trvalo to 3 měsíce, ale já si z nich nepamatuju vůbec nic. Myslela jsem, že ho mám ráda, ale neměla. Byl to zvláštní cit. Jenomže postupně se ke mně začal chovat dost hnusně. Moje těžce vybojovaný sebevědomí se opět ztratilo v moři smutku, nenávisti a bolesti…..

Pak jsem potkala Radka. Byl to fajn klučina. S ním jsem zapomněla na všechny starosti. Asi jsem ho měla ráda, já nevím. Naučil mě vážit si sama sebe a mít se ráda. Nikdo v mém okolí neměl tušení, že nějaký Radek existuje. Tenkrát jsem byla opravdu šťastná. Snad poprvé…
Jenže jednou, jednou jel na motorce a srazil ho náklaďák. On to sice přežil, jenže ho převezli do nemocnice, a já nevím do jakého města ani jestli ještě vůbec žije….
Sebralo mě to hrozně moc….. všechno mi ho připomínalo.
Když jsem se konečně sebrala a našla si nový kámoše, jsem začala zase lidem věřit. Což byla největší blbost, jakou jsem udělala. Hodně lidí vycítilo, že jim slepě věřím a využilo mě…
Trvalo mi to dost dlouho, než jsem to pochopila… A začal zase ten kolotoč se sebeubližováním, myšlenkama na sebevraždu a nulovým sebevědomím, pocitama méněcennosti

Ale pak jsem poznala tebe. Vyzařuje z tebe takový klid, sebevědomí, rozvážnost a pohoda.
Víš, za poslední dva-tři týdny jsi mi dal pocit, že někomu na mně záleží, že mám pro koho (co) žít a že jsem v bezpečí.
Díky tobě jsem našla svoje ztracený sebevědomí, když ne 100% ale dost velké.
Díky tobě mě nebaví si ubližovat, chci být pro tebe lepší, než jsem.
Chtěla bych mít alespoň trošičku Tvé flegmatičnosti a pohody. Mám Tě strašně moc ráda a nechci tě ztratit. Prosím, nezklamej mě!